Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 4617/2018

30 Cdo 4617/2018-189

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce B. Ü., nar. XY, bytem XY, v Turecké republice, zastoupeného Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 7, Ovenecká 78/33, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2018, č. j. -159, takto:

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 10. 2017, č. j. -116, zamítl žalobu ohledně požadavku na zaplacení částky 500 000 Kč (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem (výrok II) a mezi účastníky a státem (výrok III).

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I o věci samé potvrdil, ve výrocích II a III o nákladech řízení jej změnil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Zaplacení částky 500 000 Kč se žalobce domáhal coby náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím ve špatném zacházení se žalobcem v průběhu jeho zajištění dne 16. 10. 2013 inspektorátem cizinecké policie letiště Praha Ruzyně ve smyslu , odst. 2 , o Policii České republiky, a v jeho následném umístění do Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová dne 17. 10. 2013 (dále jen „posuzovaná událost“). Podle žalobce jej policisté v průběhu posuzované události bezdůvodně bili, kopali, použili proti němu pepřový sprej a neposkytli mu lékařskou péči, v důsledku čehož se žalobce v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová pokusil o sebevraždu.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které podle svého obsahu směřoval proti výroku I ve věci samé. Dovolání Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 ), dále jen „ “, jako nepřípustné odmítl.

Otázka procesního práva, zda důkazní břemeno ohledně tvrzení, že s poškozeným dovolatelem nebylo během posuzované události špatně zacházeno, nese žalovaná, nemůže založit přípustnost dovolání podle , neboť na řešení otázky přenesení důkazního břemene na žalovanou odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Důkazní břemeno tíží toho z účastníků, v jehož zájmu je, aby určitá skutečnost, rozhodná podle hmotného práva a účastníkem tvrzená, byla v řízení prokázána. Institut důkazního břemene umožňuje soudu rozhodnout v těch případech, kdy rozhodná skutečnost nebyla prokázána (ani vyvrácena), tedy v případech, kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují přijmout ani závěr o pravdivosti této skutečnosti, ani závěr o tom, že by byla nepravdivá. Jestliže skutečnost rozhodnou pro právní posouzení věci účastník tvrdil, ale dokazováním bylo zjištěno něco jiného, pak se nejedná o případ, kdy účastník neunesl důkazní břemeno, ale o situaci, kdy skutkový stav byl zjištěn odlišně, než jak jej účastník uváděl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. , nebo v odborné literatuře DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. . Komentář. II. díl. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 859).

V projednávané věci přitom odvolací soud nezaložil svůj závěr o neexistenci nesprávného úředního postupu zasahujících policistů, který vedl k zamítnutí žaloby, na tom, že dovolatel neunesl své důkazní břemeno o tvrzených rozhodných skutečnostech, nýbrž na tom, že dokazováním byl zjištěn opak tvrzení dovolatele (tj. odvolací soud vzal za prokázané, že zásah policistů při posuzované události byl vyvolán agresivitou žalobce). Dovolací námitka dovolatele se tak míjí s posouzením věci odvolacím soudem.

Námitka dovolatele, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s provedenými důkazy, neboť je nehodnotil z hlediska jejich pravdivosti a věrohodnosti, přípustnost dovolání podle nezakládá, neboť touto námitkou dovolatel nezpochybňuje právní posouzení učiněné odvolacím soudem, nýbrž polemizuje s tím, jaký skutkový stav byl v řízení před soudy nižších stupňů prokázán. Okolnost, že dovolatel vychází ze své odlišné skutkové verze posuzované události, přípustnost dovolání založit nemůže, neboť nesouhlas s hodnocením důkazů není dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. ). Výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů lze zpochybnit toliko ohledně způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.) [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. , nebo v odborné literatuře DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. . Komentář. II. díl. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1920].

Jestliže odvolací soud v dané věci hodnotil důkazy způsobem předepsaným v , přičemž zákonu odpovídajícím způsobem ( ) v odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětlil, proč vzal za prokázané, že posuzovaná událost včetně zranění dovolatele byla ovlivněna jeho agresivitou, nelze dospět k závěru, že by takto prezentovaný výsledek hodnocení důkazů odvolacím soudem byl svévolný, jak namítá dovolatel.

Konečně k námitkám dovolatele, že policisté v průběhu posuzované události porušili zákaz mučení ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášené jako sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí pod číslem 209/1992 Sb.) a d (vyhlášené jako součást ústavního pořádku České republiky pod číslem ), dovolací soud nemohl přihlížet, neboť dovolání v rozporu s neobsahuje v této části řádné vymezení důvodu dovolání, ani vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Dovolatel uvádí, že se jedná o „otázku základních lidských práv“, aniž by dovolací důvod vymezil způsobem požadovaným v Dovozuje-li dovolatel, že (jakákoliv)námitka založená na tvrzeném porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, je uplatitelná jako dovolací důvod, nelze mu bez dalšího přisvědčit. Poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem ( d). Podle judikatury Ústavního soudu to neznamená, že lze rezignovat na zákonem požadované náležitosti dovolání a posoudit dovolání jako „projednatelné“, aniž by obsahovalo náležitosti stanovené v (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2019, sp. zn. ).

Dovolatel v této části svého dovolání nevymezil ani jeho přípustnost. Může-li být dovolání přípustné jen podle , (jako je tomu i v této věci) je dovolatel povinen pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje za splněnou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. ). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu, ani citace (části) textu ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ). Stejný závěr zastává i Ústavní soud, který sjednotil rozhodovací praxi stanoviskem pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , podle něhož je dovolání, které neobsahuje vymezení předpokladů přípustnosti, vadné a jako takové má být odmítnuto (respektive – jako je tomu v této věci – se jím nelze v odpovídající části věcně zabývat).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 4. 2020

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu