Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3609/2019

26 Cdo 3609/2019-108

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně OSPOL s.r.o., se sídlem v Praze 8 – Dolních Chabrech, Ústecká 239/11, IČO: 63076691, zastoupené JUDr. Richardem Čičkem, advokátem se sídlem v Praze, Na baště sv. Ludmily 252/3, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, se sídlem v Praze – Starém Městě, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Petrou Buzkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V celnici 1040/5, o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2019, č. j. -68, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. srpna 2018, č. j. -32, vyhověl žalobě a určil, že je neoprávněná (a neplatná) výpověď žalovaného ze dne 8. listopadu 2017, č. j. TSK/35452/17-5 (dále jen „Výpověď“), jíž dal žalobkyni z nájemní smlouvy ze dne 24. září 1996, č. 895/96/360, ve znění dodatku č. 2 ze dne 4. prosince 2007 (dále též jen „Smlouva“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. února 2019, č. j. -68, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaný prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřil, není přípustné podle ( , , ve znění účinném od 30. září 2017 a ve znění po novele provedené – dále opět jen „ “), neboť napadené rozhodnutí je v konečném důsledku v souladu s aktuální rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.

V reakci na nejprve uplatněné dovolací námitky dovolací soud předně podotýká, že rozsudek odvolacího soudu je pochopitelný a srozumitelný a nelze ho považovat za nepřezkoumatelný, což platí tím spíše, že dovolatelkou tvrzené nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jejích práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. června 2013, sp. zn. , uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

K dovolacím námitkám vztahujícím se k hmotněprávnímu posouzení věci odvolacím soudem pak lze uvést následující.

V rozsudku ze dne 29. ledna 2020, sp. zn. , který se týkal skutkově obdobné věci, Nejvyšší soud – z tam uvedených příčin – dovodil, že nájemní smlouva (jíž – stejně jako v této věci – uzavřeli účastníci před 1. lednem 2014 ohledně části pozemní komunikace za účelem provozování parkoviště pro osobní automobily) nemá znaky pachtu a jde tedy vskutku o smlouvu nájemní. V návaznosti na to – s odkazem na ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“, resp. „ “) – konstatoval, že práva a povinnosti účastníků (včetně posouzení platnosti a oprávněnosti výpovědi) vzniklé od 1. ledna 2014 je třeba posoudit podle současné právní úpravy, tj. podle . Současně však dovodil, že s účinností od 1. ledna 2014 se právní vztah účastníků založený nájemní smlouvou řídí úpravou nájmu prostoru sloužícího podnikání ( a násl. o. z.), která je úpravou dispozitivní (smysl ani účel těchto ustanovení nevyžaduje, aby šlo o úpravu kogentní), což nepochybně platí i o ustanovení o. z., jež upravuje délku výpovědní doby u nájmu sjednaného na dobu neurčitou (o nějž šlo i v posuzované věci). Také po změně právní úpravy je tak třeba nahlížet na ujednání stran o tříměsíční výpovědní době (stejné ujednání obsahovala i Smlouva uzavřená v projednávaném případě) jako na ujednání, jímž se odchýlily od dispozitivní úpravy ustanovení o. z. Dále také zdůraznil, že sjednaly-li si strany – opět shodně jako v předmětné věci – možnost vypovědět nájemní smlouvu i bez uvedení důvodu, nemusela výpověď obsahovat žádný výpovědní důvod, a že úprava skončení nájmu prostoru sloužícího k podnikání (ani obecná ustanovení o nájmu, která se podle věty druhé o. z. použijí, není-li ve zvláštních ustanoveních o nájmu prostoru sloužícího podnikání stanoveno jinak) nestanoví pro výpověď z nájmu sjednaného na dobu neurčitou, kterou lze dát i bez uvedení důvodu, žádné zvláštní náležitosti. Pokračoval, že – shodně jako tomu bylo i v tomto případě – o dání výpovědi rozhodla rada žalovaného, je z ní zřejmé, který nájemní vztah je vypovídán a jaká je výpovědní doba (kdy má nájem skončit); výpověď je tak platná a není ani zdánlivá. Dodal, že mohl-li být nájem vypovězen bez udání důvodu (a důvod výpovědi nemá ani vliv na délku výpovědní doby), je vyloučeno zvažovat naplněnost výpovědního důvodu. Současně – z tam vyložených důvodů – shledal, že pro posouzení platnosti (oprávněnosti) výpovědi jsou bez právního významu otázky jednání žalovaného s péčí řádného hospodáře, vypořádání investic do předmětu nájmu po skončení nájmu a náhrady za převzetí zákaznické základy ( o. z.), jakož i dovolatelčina tvrzení, že neměla možnost ovlivnit obsah nájemní smlouvy, a proto jde o smlouvu uzavřenou adhézním způsobem (ve smyslu a násl. o. z.).

Jelikož Nejvyšší soud sdílí takto nastavené právní názory i v poměrech nyní posuzované – skutkově obdobné – věci, je v konečném důsledku v souladu s již ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, prezentovanou citovaným rozsudkem ze dne 29. ledna 2020, sp. zn. , od něhož není důvod se odchýlit, (celkový) odvolacím soudem přijatý závěr, že není důvodná žaloba na určení neoprávněnosti (neplatnosti) Výpovědi.

Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovolání podle odmítl – se souhlasem všech členů senátu ( ) – pro nepřípustnost.

S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu z 23. srpna 2017, sp. zn. , Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad právní moci napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Kromě toho nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci dovoláním napadeného rozsudku podle (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. září 2017, sp. zn. , či z 3. října 2017, sp. zn. ).

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení věty první, , a a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo. Náklady, jež mu vznikly v souvislosti s advokátním zastoupením nelze za účelné považovat proto, že jde o hlavní město, u něhož lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen bez advokátní pomoci kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy v nájemních věcech, které jsou u něj relativně běžnou agendou (srov. nález Ústavního soudu z 23. listopadu 2010, sp. zn. ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 4. 2020

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu