Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
87133.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 3261/14
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti R. K., zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem, se sídlem Laubova 8, Praha 3, proti rozsudku Okresního soudu v Benešově č. j. 10 T 194/2011 -383 ze dne 9. 12. 2013, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 13 To 22/2014 -409 ze dne 18. 2. 2014, a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 835/2014 -19 ze dne 22. 7. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 10. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho ústavní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina "), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu spisu Okresního soudu v Benešově sp. zn. 10 T 194/2011 se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Benešově byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 , odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb. , trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník") a byl odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Dalším výrokem bylo rozhodnuto o náhradě škody. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze napadeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), zamítl. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, jehož důvody opřel o § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy nesprávně posoudily předložené důkazy a na základě nich pak učinily nesprávné právní závěry. Zcela přitom pominuly, že subjektivní stránka předmětného přečinu vyžaduje na straně stěžovatele úmysl. Z provedených důkazů však nevyplývá, že by stěžovatel jednal v úmyslu poškozenou podvést, když naopak činil kroky k narovnání vzniklého sporu. V podrobnostech odkazuje na všechny svoje námitky uplatněné v řízení a tvrdí, že soud zjistil skutkový stav neobjektivně a neúplně.
Po zvážení stížnostních námitek, obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Námitky stěžovatele směřují proti rozsahu a způsobu provedeného dokazování, vedoucímu k nesprávnému hodnocení důkazů a z něho vyvozených skutkových a právních závěrů. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 věty druhé Ústavy České republik y (dále jen "Ústava ") a čl. 40 odst. 1 Listin y jen soud, který je součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústav y), rozhoduje o otázce viny a trestu za trestné činy. Hodnotí tedy důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 81 Ústav y). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 , 6 tr. ř., jakož i ustanovení § 125 tr. ř., není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právním posouzením věci (srov. nález
sp. zn. III. ÚS 84/94
ze dne 20. 6. 1995; N 34/3 SbNU 257).
Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze soudům vytknout pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele zaručených v hlavě páté Listin y. Soudy obou stupňů se věcí zabývaly opakovaně, když předchozí rozsudky soudu prvního stupně byly odvolacím soudem zrušeny z důvodu nerespektování procesních předpisů (soud prvního stupně nepřípustně rozšířil žalovaný skutek a náležitě se nezabýval naplněním subjektivní stránky žalovaného přečinu). Jak však vyplývá z napadeného usnesení odvolacího soudu, v dalším řízení soud prvního stupně jeho pokyny splnil, přičemž svou pozornost zaměřil na otázku naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu podvodu a na vyvrácení obhajoby stěžovatele, že jednal v dobré víře, resp. že chtěl pouze dostát uzavřené dohodě.
Soud prvního stupně si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Pokud za podklad svých skutkových zjištění vzal zejména výpovědi poškozené a svědkyně Michaely Bezděkové, které se stěžovatel snažil zpochybnit, ve svém rozhodnutí vysvětlil své úvahy, jimiž se při hodnocení těchto důkazů řídil, přičemž uvedené výpovědi vyhodnotil i ve spojení s dalšími provedenými důkazy. Vysvětlil též, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele, kterou stavěl na tvrzení, že mezi ním a poškozenou vznikl běžný občanskoprávní vztah. Jeho řádně odůvodněným závěrům nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout.
Se skutkovými závěry soudu prvního stupně se ostatně ztotožnil i soud odvolací a námitky, směřující proti hodnocení rozsahu a obsahu provedeného dokazování řešil také Nejvyšší soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, v níž je opakováno, že důvod dovolání dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně. Zabýval se proto tím, zda zjištěný skutkový stav má vazbu na deklarovaný obsah provedeného dokazování, přičemž mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy nezjistil žádný extrémní rozpor.
S ohledem na uvedené nebyly shledány důvodnými ani námitky dopadající na právní posouzení jednání stěžovatele, neboť i tyto výhrady byly založeny na polemice se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů, s nimiž se soudy vypořádaly. Skutková zjištění jsou podložena řádně zhodnoceným dokazováním a vyplývá z nich naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu podvodu, jímž byl stěžovatel uznán vinným. Námitkou o absenci subjektivní stránky skutkové podstaty žalovaného přečinu se zabýval nejen soud prvního stupně, ale řešil ji i soud odvolací, který znovu poukázal na konkrétní skutečnosti a důkazy, na základě nichž nevznikají žádné pochybnosti o úmyslu stěžovatele nereálnými sliby se obohatit na úkor poškozené.
Z obsahu napadených rozhodnutí tedy nevyplývá dostatečný podklad pro závěr o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy vyvodily a právním posouzením věci. Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivé soudní řízení.
Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu