Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3350/2018

30 Cdo 3350/2018-468

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobkyně REMA Systém, a.s., identifikační číslo osoby 64 510 263, se sídlem v Praze 4, Budějovická 1667/64, zastoupené JUDr. Mgr. Tomášem Sequensem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované České republiky – Ministerstva životního prostředí, se sídlem v Praze 10, Vršovická 65, o zaplacení 344 350 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2018, č. j. -430, takto:

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 344 350 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného Ministerstvem životního prostředí pod sp. zn. 21841/ENV/12 a návazně vedeného opakovaně i před správními soudy. Uvedený nárok uplatnila za období od 11. 10. 2005 do 9. 4. 2013 a následně žalobu rozšířila i za období do 7. 7. 2015. Ve věci postupně rozhodovalo Ministerstvo životního prostředí, ministr životního prostředí, Městský soud v Praze a Nejvyšší správní soud. Předmětem dotčeného řízení byla žádost žalobkyně o zápis provozovatele kolektivního systému oprávněného k zajištění financování nakládání s historickým elektrozařízením ve skupině 3 dle přílohy č. 7 , o odpadech, do Seznamu výrobců elektrozařízení.

Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 12. 2017, č. j. -345, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 321 750 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu ohledně částky 22 600 Kč s tam uvedeným příslušenstvím a ohledně zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 12 500 Kč od 10. 10. 2013 do 23. 11. 2015 (výrok II), a také rozhodl, že žalovaná a vedlejší účastnice na její straně jsou povinny zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku ve výši 74 052 Kč (výrok III).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně a žalované napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II a ve vyhovujícím výroku I co do zaplacení částky 204 750 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 152 100 Kč od 10. 10. 2013 do 23. 11. 2015 a z částky 204 750 Kč od 24. 11. 2015 do zaplacení potvrdil, jinak jej změnil tak, že žalobu co do částky 117 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I), a současně rozhodl, že žalovaná a vedlejší účastnice na její straně jsou povinny zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 70 664 Kč (výrok II).

Odvolací soud s odkazem na své předchozí usnesení v této věci ze dne 9. 1. 2017, č. j. -182, setrval na závěru, že právo týkající se zápisu do Seznamu výrobců elektrozařízení podle , o odpadech a o změně některých dalších zákonů, v platném znění, je civilní (tj. soukromoprávní) povahy, má původ ve vnitrostátním právu, právo (o které jde) bylo shledáno opravdové a vážné, a tak lze dotčené správní řízení podřadit pod působnost Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Z tohoto důvodu je namístě uvedené správní řízení a navazující soudní řízení posuzovat jako jeden celek.

Odvolací soud s odkazem na větu druhou , , dále také „ “, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003, sp. zn. , konstatoval, že za stát může před soudem jednat v téže věci (tj. ve věci týkající se jednoho nároku) jen jedna jeho organizační složka, přičemž dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. je to právě Ministerstvo financí, které je ve smyslu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „ “), úřadem příslušným jednat jménem státu v případě nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené délky řízení postupně vedeného před správními orgány i soudy.

Dále poukázal na správnost úvah soudu prvního stupně, pokud ten uzavřel, že je dána odpovědnost žalované za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že v řízení nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, a kdy současně rozhodl, že je namístě poskytnout žalobkyni zadostiučinění v penězích. Odvolací soud však vzhledem ke zjištěným skutečnostem změnil závěr soudu prvního stupně o výši takového zadostiučinění a přiznal jej v nižším rozsahu.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (dále též „dovolatelka“), jednající M. V., pověřenou zaměstnankyní s doloženým právnickým vzděláním podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „ “, v rozsahu výroku ve věci samé včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl.

Žalobkyně ani vedlejší účastnice na straně žalované se k dovolání žalované nevyjádřily.

Podle dovolatelky záviselo rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu na vyřešení právní otázky, která by měla být dovolacím soudem vyřešena jinak, než je řešena v jeho dosavadní judikatuře. Argumentace užívaná v odůvodněních rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. ) ji utvrzuje v tom, že Nejvyšší soud nepochopil obecnou hmotnou i procesní zákonnou úpravu vystupování a jednání státu a má za to, že důsledkem tohoto nepochopení je účelová změna výkladu . Dovolatelka v dovolání v podstatě brojí proti soudní praxi dovolacího soudu ustálené na závěru, že Ministerstvo financí je organizační složkou žalované, která za ni má jednat v kompenzačních řízeních dle v těch případech, ve kterých se jedná o náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení, které splňuje jednotnost řízení z pohledu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ “), tj. za prodlévající řízení odehrávající se v součtu jak před soudními orgány správními, tak i před správními orgány, před kterými šlo o řízení spadající pod ochranu Úmluvy.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že k podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) jen ten z účastníků řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na právech a tuto újmu lze napravit tím, že Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. , a ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. ). Žalovaná takovou osobou není v rozsahu, v jakém byl odvolacím soudem potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně a v jakém byl vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba zamítá, neboť v tomto byla ve věci úspěšná (žaloba byla částečně zamítnuta). V této části je tak dovolání podáno neoprávněnou osobou, a tedy subjektivně nepřípustné. Nejvyšší soud je proto v tomto rozsahu podle ustanovení věty první ve spojení s odmítl.

Ani ve zbývajícím rozsahu (co do potvrzení vyhovujícího výroku) dovolatelkou předestřená otázka nemůže založit přípustnost dovolání podle , a proto i v tomto rozsahu dovolací soud dovolání podle jako nepřípustné odmítl, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem nejenže není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, ale dovolací soud rovněž neshledal důvod se od této ustálené rozhodovací praxe odchýlit.

Dovolací soud považuje do budoucna za užitečné poukázat i na jiná dovolání žalované, sepsaná její organizační složkou - Ministerstvem financí, kterými se opakovaně vymezuje proti ustálené rozhodovací praxi ohledně této otázky, protože její (a zejména nynější) argumenty se nikterak podstatně neliší od těch předešlých, které však, jak bude vysvětleno níže, již byly Nejvyšším soudem posouzeny a vypořádány. Vzniká tak otázka účelnosti obdobných podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2019, sp. zn. , a tam uvedenou mnohou judikaturou Nejvyššího soudu).

Aniž by dovolací soud vůbec přistoupil k hodnocení, zda na předložené právní otázce napadené meritorní rozhodnutí ve smyslu opravdu záviselo, je zřejmé, že ohledně jejího řešení (s kým za žalovanou jednal) odvolací soud nepřijal jiný právní závěr, než byl přijat v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. (rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), pokud dovodil, že Ministerstvo financí je organizační složkou, která má jednat za žalovanou před soudem v kompenzačním řízení dle V označeném usnesení Nejvyšší soud mimo jiné uzavřel, že podle judikatury je nutno řízení, která probíhala částečně před správními orgány a částečně před soudy, a na jejichž celou délku je nutno aplikovat Úmluvy, posuzovat z hlediska délky řízení jako jeden celek (proti dílčímu posouzení odvolacího soudu, že dotčené správní řízení spadá pod ochranu . odst. 1 Úmluvy, přitom nynější dovolatelka ničeho nenamítá).

V rozsudku ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. , Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je-li žalobou proti státu uplatňován pouze jediný nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy, a to i v případě, že k újmě došlo v působnosti dvou nebo více organizačních složek státu, může stát zastupovat jen jedna organizační složka státu. Pokud by skutkové okolnosti ohledně jednoho nároku měly vést k určení příslušnosti různých organizačních složek, je třeba s ohledem na výše uvedené zvolit pouze jednu organizační složku, která bude žalovanou zastupovat. Nelze současně upřednostnit některou jinak příslušnou organizační složku na úkor druhé, a proto bude za stát v souladu s ustanovením jednat Ministerstvo financí, neboť to je ústředním orgánem státní správy pro hospodaření s majetkem státu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. ).

Opakující se argumenty dovolatelky založené na tvrzeném rozporu mezi řešením přijatým Nejvyšším soudem a požadavky , o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), jakož i týkající se nezohlednění koncepce tzv. dělené subjektivity státu, které uvádí rovněž v tomto dovolání, již byly ve výše uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. posouzeny jako nedůvodné, a proto na ně dovolací soud v podrobnostech odkazuje. To se ostatně týká i argumentace dovolatelky, že dle oborové příslušnosti Ministerstva životního prostředí k věci samé je vhodnější, pokud ono bude za stát v takovém případě jednat. Dovolatelka však přehlíží, že nárok, o který zde jde, spadá pod ustanovení o odpovědnosti státu podle , nikoliv pod oborový předmět činnosti (gesci) uvedeného ministerstva, kterýžto se stává podružným (nerozhodným) právě pro povahu žalovaného nároku. Jinak řečeno oborová specializace správního orgánu odlišného od Ministerstva financí (uplatněná v původním řízení) není při aplikaci určující skutečností. Nejvyšší soud dovodil (srov. zmíněné usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ), že jedinou situací, u níž přichází v úvahu, že by mohla dát příčinu k nerovnému postavení stran na úkor státu, je možná informační asymetrie a nedostatek informací o posuzovaných řízeních. K této otázce však seznal, že vzhledem k tomu, že Ministerstvo financí má alespoň šestiměsíční dobu na to, aby si zajistilo potřebné informace a seznámilo se s kauzou, jeví se tato doba jako víc než dostačující. I tvrzení dovolatelky, že organizační složka státu, která je podle ve spojení s příslušná k vyplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu a nemá k vyplacení této újmy vyčleněny finanční prostředky, nemůže být důvodem ke změně judikatury (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , body 55, 56). V uvedeném usnesení Nejvyšší soud také uvedl, že „z hlediska je lhostejné, které organizační složky státu se na vzniku újmy podílely, neboť stát odpovídá jako celek (viz rovněž např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. ). v ustanovení pouze určuje organizační složky státu, které mají náhradu újmy vyplácet, nicméně nikterak tuto příslušnost nepodmiňuje tím, že by se sama tato organizační složka musela na vzniku škody podílet. Důvodem je právě skutečnost, že odpovědným za škodu je stát, nikoliv organizační složka státu.“

Konečně ani v dovolatelčině dílčí argumentaci postavené proti judikaturní praxi Nejvyššího soudu, který dovodil, že za stát může ohledně uvedeného jediného nároku jednat pouze jedna fyzická osoba ( a věta druhá ), a tedy rovněž pouze jedna organizační složka státu (neboť za každou organizační složku státu jedná jedna fyzická osoba, a 3 ), dovolací soud neshledal důvody pro to, aby se od dosavadní rozhodovací praxe odchýlil.

Dovolací soud tedy nevyhověl požadavku dovolatelky, aby uvedené otázky vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit, čímž současně neshledává důvodným ani její návrh, aby daná věc byla postoupena k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu ve smyslu , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 3. 2020

Mgr. Vít Bičák předseda senátu