Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3422/2019

30 Cdo 3422/2019-823

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně T-Mobile Czech republic, a. s., identifikační číslo 64949681, se sídlem v Praze 4, Tomíčkova 2144/1, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 30, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C155/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2019, č. j. -779, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 14. 12. 2018, č. j. -729, uložil žalované zaplatit žalobkyni 361 257,08 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku), a rozhodl též o povinnosti žalované nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 561 911,90 Kč (výrok II rozsudku).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) shora označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalované potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil jí povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 57 596 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě na náhradu škody odůvodněné tím, že v rámci exekučního řízení, kde žalobkyně vystupovala jako oprávněná, soudní exekutor nevyplatil téměř nic z celkově vymožené částky, která činila 4 642 616,70 Kč. Žalovaná plnila až po podání žaloby částku 4 281 359,62 Kč, ve zbývajícím rozsahu dospěly soudu k závěru, že je žaloba důvodná.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII ), dále jen „ “, odmítl.

Podle dovolání podle není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. , a usnesení ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. ). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval rovněž o požadavcích žalobkyně na náhradu škody v souvislosti s jednotlivými (v napadeném rozsudku vyjmenovanými) samostatnými exekučními řízeními, v nichž – až na jedinou výjimku – nebyly žalobkyni soudním exekutorem vyplaceny vymožené částky v rozpětí od 69 Kč do 45 564,40 Kč. Za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu je sice třeba považovat výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu přímo dotčen. I podle důvodové zprávy k , si navrhovaná změna v prvé řadě pomocí rozšíření výjimek z jinak široce formulované přípustnosti dovolání kladla za cíl odbřemenění dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto již v minulosti dovodil, že znění účinné od 30. 9. 2017 znamená, oproti do té doby účinné úpravě, další zúžení možnosti podání dovolání v tzv. bagatelních věcech, nikoli její rozšíření (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. , ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. , ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. , nebo ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. , kdy ústavní stížnost směřující proti posledně označenému rozhodnutí byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. ). Řečeno jinak: dovolání nelze úspěšně podat proti výroku (jeho části), jímž bylo rozhodnuto o skutkově samostatném nároku, domáhá-li se ve vztahu k němu dovolatel přezkumu (ne)přiznání částky nižší než 50 000 Kč. Z toho důvodu nemohl dovolací soud ani přihlédnout k dovolacím námitkám žalované, které se k daným nárokům upínaly.

Dále se proto dovolací soud zabýval přípustností dovolání v rozsahu, v němž bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nároku z nevyplaceného plnění ve výši 84 767,50 Kč, jež se vztahoval k soudní exekuci prováděné někdejším soudním exekutorem Mgr. Jozefem Višváderem pod sp. zn. 100 EX 537/07.

Dovoláním byla předestřena otázka, k jakému okamžiku se váže počátek běhu promlčecí lhůty nároků na náhradu škody dle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), v případě nesprávného úředního postupu soudních exekutorů spočívajícím v zadržování vymoženého plnění, a to za předpokladu, že oprávnění měli být soudním exekutorem vyrozuměni o splácení povinnosti povinným, či o částečném vymožení povinnosti v průběhu exekuce. Tato otázka však nemůže založit přípustnost dovolání podle , neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudky ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. , nebo ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. ). Z označených rozsudků vyplývá, že tříletá subjektivní promlčecí doba stanovená v věty první začíná běžet od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o tom, že mu škoda v určité výši vznikla a že za ni odpovídá stát. Zároveň je podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě, nikoliv jen z jeho domnělé či předpokládané vědomosti o této škodě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. , uveřejněný pod č. 55/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Lze současně poukázat i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. . Ve zmíněném rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že při stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu škody nelze ztotožňovat okamžik rozhodný pro skutečnou vědomost poškozeného o škodě a o odpovědném subjektu s okamžikem, kdy o těchto skutečnostech nabyla vědomost jiná osoba než poškozený (např. jeho advokát).

Jak již bylo uvedeno výše, judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena v názoru, že samotný vznik škody není tou skutečností, od které by počínala běžet promlčecí doba uvedená v větě první . Její počátek se odvíjí až od okamžiku, kdy se poškozený prokazatelně dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (nikoli od nesprávného úředního postupu či od vzniku škody). Se žalovanou lze sice souhlasit v tom, že k nesprávnému úřednímu postupu došlo již marným uplynutím tehdy přiměřené lhůty určené k výplatě části vymoženého plnění uvedené v , o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů ve znění účinném do 31. 12. 2007, avšak o vzniku škody spočívající, s ohledem na skutkové vymezení nároku v žalobě, v tom, že žalobkyni vymožená částka nebude soudním exekutorem vyplacena, se žalobkyně podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů (které podle nepodléhají přezkumu Nejvyššího soudu) dozvěděla až v době, kdy jí muselo být zřejmé, že soudní exekutor si vymožené plnění neoprávněně přisvojil (zpronevěřil jej) a odmítá je vydat.

V projednávané věci žalovaná dovoláním napadla rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové dovolání je však podle objektivně nepřípustné.

Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle odmítl, neboť nebylo shledáno přípustným.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a Žalobkyně má právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 9 780 Kč podle , , bodu 6, a za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření k dovolání žalované, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle a , to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle , celkem tedy 12 197 Kč. Náklady řízení jsou splatné v prodloužené patnáctidenní pariční lhůtě ( ) a na zákonné místo platební ( ). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 4. 2020

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu