Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 4179/2019

22 Cdo 4179/2019-113

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně STRAIMAR group s. r. o., se sídlem v Praze 2, Kateřinská 465/42, IČO 65412966, zastoupené Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Wenzigova 1004/14, proti žalované Československé obci legionářské, z. s., se sídlem v Praze 2, Sokolská 486/33, IČO 45247455, zastoupené JUDr. Stanislavem Drábkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Neklance 904/26, o určovací žalobě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. července 2019, č. j. -100, takto:

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 26. 2. 2019, č. j. -93, přerušil řízení do pravomocného skončení věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. .

Žalobkyně se v tomto řízení domáhá určení výše úplaty za užívání pozemků ve vlastnictví žalované (parc. č. 1686 a 1687, zapsaných na LV č. 1496, v k. ú. Nové Město, obci Praha) na základě smluvně zřízeného věcného břemene.

Soud prvního stupně v této věci řízení vedené pod sp. zn. přerušil podle , , neboť v jiném řízení, vedeném u téhož soudu pod sp. zn. , se žalovaná domáhá po žalobkyni doplatku za totožné věcné břemeno z důvodu, že není hrazena úplata sjednaná v uzavřené smlouvě o zřízení věcného břemene, a v této jiné věci již byl ustanoven znalec, aby stanovil obvyklou roční úplatu (cenu) za věcné břemeno. Podle soudu prvního stupně může mít výsledek řízení vedeného pod sp. zn. vliv i na toto řízení vedené pod sp. zn. .

K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 14. 7. 2019, č. j. -100, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť postup a rozhodnutí soudu prvního stupně považoval za správné.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání a navrhla, aby v souladu s dovolací soud dovolání připustil. Účastníci uzavřeli smlouvu o zřízení věcného břemene, jímž jsou ve prospěch žalobkyně zatíženy nemovitosti žalované. Úplata za užívání břemene byla sjednána ve výši 3 000 000 Kč ročně. V průběhu doby došlo ke zhoršení vztahů a žalobkyně začala uzavřenou smlouvu porušovat (svévolně snížila platbu). Soudem prvního stupně bylo zatím rozhodnuto pouze v jedné z dalších věcí vedené mezi účastníky pod sp. zn. ; nepravomocným rozhodnutím soud žalované přiznal nárok na úplatu za využívání věcného břemene v plné výši a svůj závěr podložil judikaturou Nejvyššího soudu (sp. zn. , ). Odvolací soud v této věci nepostupoval správně, pokud potvrdil rozhodnutí o přerušení tohoto řízení z důvodu, že v dalším řízení vedeném mezi účastníky u soudu prvního stupně pod sp. zn. má být znalcem určena obvyklá roční úplata za věcné břemeno, neboť podle judikatury není možné věcné břemeno takto modifikovat. Soud se mohl omezit toliko na otázku, zda věcné břemeno existuje, zda je konzumováno a jaké jsou další podmínky (úplata za jeho užití). Výši úplaty však měnit nemůže. Toto řízení by podle žalované navíc mělo řízení o úhradu úplaty předcházet. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „ “) – (srovnej článek II bod 2 části první ), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017.

Dovolání je přípustné i důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle –3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. (dostupném na www.nsoud.cz), dovodil, že , který stanoví, že soud může řízení přerušit, pokud probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení zpochybnit pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.

Podle pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.

Smyslem přerušení řízení podle je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku jiného řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření, a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží [srovnej odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. (obě rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz)].

Tam, kde se vedle postupu podle nabízí soudu (jako možný) postup dle , má spojení věcí ke společnému řízení zásadně přednost před přerušením řízení. Institut spojení věcí vede (tím, že řízení pokračuje) k naplnění účelu občanského soudní řízení vymezeného ustanovením , kdežto využití institutu přerušení řízení lze chápat jako krok, jenž zřejmě povede k oddálení kýženého výsledku (ve sporu se nepokračuje), leč je žádoucí se zřetelem k předmětu jiného (nejen) soudního řízení, jež je důvodem přerušení řízení. To se ostatně projevuje i v textu příslušných ustanovení . Tak v návětí odstavce 2 v se možnost soudu přerušit řízení podmiňuje tím, že soud „neučiní jiná vhodná opatření“ a následně se pak podle věty první pro případ, že řízení je přerušeno podle , vyžaduje, aby soud činil „všechna potřebná opatření, aby byly odstraněny překážky, jež způsobily přerušení nebo pro které přerušení trvá.“ Oproti tomu podle dikce může soud spojit věci ke společnému řízení „v zájmu hospodárnosti řízení“ [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. (dostupné na www.nsoud.cz)].

Nelze pominout ani první větu , podle které „jakmile bylo řízení zahájeno, postupuje v něm soud i bez dalších návrhů tak, aby věc byla co nejrychleji projednána a rozhodnuta.“

Jinak řečeno, postup podle záleží vždy na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (zejména pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní). Není věcí soudu v dovolacím řízení, které se připouští jen pro významné právní otázky, aby v konkrétních věcech zkoumal úvahu, zda z hlediska hospodárnosti řízení je namístě je přerušit či nikoliv.

V této věci shledal dovolací soud úvahu odvolacího soudu zjevně nepřiměřenou, a to z toho důvodu, že v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. , do jehož pravomocného skončení bylo toto řízení přerušeno, není řešena otázka, která by byla podle napadeného usnesení rozhodující nebo podstatná pro tuto věc. Jinými slovy, závěr znalce o stanovení obvyklé roční úplaty (ceny) za věcné břemeno se nemůže žádným způsobem promítnout do rozhodnutí o žalobě podané v tomto řízení. Přerušení řízení v tomto případě tedy není odůvodněno požadavkem procesní ekonomie.

V dané věci je zřejmé, že mezi účastníky je smluvně dohodnuta úplata za zřízení věcného břemene v pevně stanovené výši. V řízení vedeném pod sp. zn. se pak žalovaná v pozici žalobkyně domáhá zaplacení takto sjednané úplaty, zatímco v předmětné věci se žalobkyně – žalobou se zjevně deklaratorní povahou – domáhá „osvědčení“ výše úplaty, kterou by měla žalované poskytovat. Tato úplata je však mezi účastníky jasně dohodnuta. Jestliže odvolací soud přerušil řízení – zjevně – z důvodu, že v souběžném řízení je ustanoven znalec, jehož úkolem mělo být „určení roční úplaty za věcné břemeno v roce 2012, 2013 a 2014“, pak dokazování k této skutečnosti není pro posouzení souzené věci podstatné právě proto, že v dané věci není uplatněn nárok na stanovení úplaty formou konstitutivního rozhodnutí. Jinak řečeno, jestliže je mezi účastníky platně uzavřena dohoda o zřízení věcného břemene s dohodnutou úplatou, není podstatné, zda tato úplata odpovídá či neodpovídá „obvyklé roční úplatě za věcné břemeno.“

Jelikož odvolací soud rozhodl nesprávně a zároveň dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, dovolací soud napadené usnesení změnil podle

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení není doposud skončeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. (uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 3. 2020

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu