Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 3284/2019

33 Cdo 3284/2019-203

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Z. S., bytem XY, zastoupeného Mgr. Bogdanem Hajdukem, advokátem se sídlem v Českém Těšíně, Hrabinská 498/19, proti žalovanému D. H., bytem XY, zastoupenému JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dvořákova 937/26, o 4.433,68 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 5. 2019, č. j. -166, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í

Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 4. 6. 2018, č. j. -121, uložil žalovanému zaplatit žalobci 4.433,68 EUR s 8,05% úroky z prodlení z částky 9.000 EUR od 19. 6. 2016 do 24. 11. 2016 a z částky 4.433,68 EUR od 25. 11. 2016 do zaplacení, na náhradě nákladů řízení 78.213,80 Kč a na náhradě nákladů řízení státu (České republice) 5.132 Kč (viz usnesení ze dne 4. 9. 2018, č. j. -126).

Rozsudkem ze dne 22. 5. 2019, č. j. -166, Krajský soud v Ostravě rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení státu potvrdil, změnil je jen co do výše nákladů řízení přiznaných žalobci (79.850 Kč) a žalobci přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 14.230 Kč. Odvolací soud po právní stránce uzavřel, že žalovaný uznal zbytek dluhu z peněžité zápůjčky částečným plněním 24. 11. 2016 ( , , ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“). Uznáním dluhu nastala vyvratitelná právní domněnka trvání zbytku dluhu spojená s přesunem důkazního břemene na vydlužitele. Důkazy provedenými v řízení před soudy obou stupňů nebylo prokázáno, že žalovaný 24. 11. 2016 plnil dluh z jím tvrzené smlouvy o půjčce z 18. 12. 2009, a že měl vůči žalobci pohledávku ze smlouvy o dílo uzavřené v září 2015 (oprava osobního automobilu) ve výši 125.000 Kč; zažalovaná pohledávka proto nezanikla započtením podle , 2 o. z.

Dovolání, kterým žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.

Nejvyšší soud věc posoudil podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 /čl. II bod 2 , čl. II bod 2 /, dále jen „ “).

Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle , věty první, lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle je přípustnost dovolání ( až 238a) oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Odvolací soud po té, co zopakoval důkaz u z 18. 12. 2009, vyšel ze skutkového stavu zjištěného v řízení před soudem prvního stupně. Žalobce (zapůjčitel) 18. 12. 2015 předal žalovanému 9.000 EUR v hotovosti. Vydlužitel se zavázal zápůjčku vrátit ve stejné výši a měně do 18. 6. 2016; protože tak neučinil, žalobce ho 18. 11. 2016 vyzval, aby splnil dluh ze smlouvy, kterou k e-mailové výzvě přiložil. Žalovaný 24. 11. 2016 uhradil žalobci převodem na jeho účet část dluhu ve výši 123.450,50 Kč.

Soudní praxe ustáleně vychází z následujícího:

Ve sporu o zaplacení dluhu ze zápůjčky tíží zapůjčitele povinnost tvrdit, že s vydlužitelem uzavřel smlouvu, na jejímž základě mu poskytl – tj. některým z judikaturou aprobovaným způsobem předal – peněžní prostředky, které dlužník řádně a včas nevrátil ( ). Z takto vymezeného břemene tvrzení vyplývá pro věřitele důkazní břemeno, tj. povinnost označit důkazy k prokázání toho, že smlouva byla uzavřena a že ve shodě s projevenou vůlí stran přenechal dlužníku peněžní prostředky ( , ). Budou-li tyto skutečnosti prokázány, unesl věřitel břemeno tvrzení i břemeno důkazní (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. , ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. , ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. , a ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. ). Důkazní břemeno ohledně skutečnosti, která měla za následek zánik dluhu, popřípadě skutečnosti, v jejímž důsledku dluh z půjčky nevznikl, leží na dlužníkovi, neboť z jejich existence vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. , ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. , a ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. ).

V procesní rovině vznik vyvratitelné domněnky nachází svůj odraz v ustanovení , které určuje, že skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Zákon tím vyslovuje obecnou zásadu, že dokud není dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, a že tedy pouhá třeba i závažná pochybnost o tom, zda skutečnost v právní domněnce stanovená existuje, nestačí k tomu, aby nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování, a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, musí mít soud podle skutečnost za prokázanou. V řízení tak mohou nastat jen dvě možnosti; buď platí skutečnost, které svědčí vyvratitelná domněnka, za prokázanou, anebo vyšel v řízení najevo její opak (obsah domněnky byl vyvrácen důkazem opaku, tj. důkazem, že skutečnost je v konkrétním případě opačná, než jak ji prezentuje domněnka). V žádném případě však nelze za situace platného uznání závazku učinit závěr, že věřitel neunesl ohledně skutečnosti, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, důkazní břemeno, a to ani tehdy, popírá-li dlužník takovou skutečnost negativními tvrzeními. Kladné řešení otázky, zda účastník řízení unesl důkazní břemeno, nemůže tak být založeno na pouhém popření skutečnosti, o které platí vyvratitelná domněnka, tímto účastníkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. ).

Popírá-li účastník pravost soukromé y, leží důkazní břemeno ohledně pravosti na tom účastníkovi, který ze skutečností v ě uvedených vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Jinak řečeno, popře-li žalovaný ve sporu o plnění pravost y (ze které nárok vychází), leží důkazní břemeno ohledně její pravosti na žalobci, který u k důkazu předložil a který ze skutečností v ní uvedených vyvozuje žalobou uplatněný nárok (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. , a ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. ).

Uznání zbytku dluhu ze zápůjčky částečným plněním žalovaného založilo vyvratitelnou domněnku, podle které se má za to, že jeho závazek v době částečného plnění (24. 11. 2016) trval. V řízení, v němž se žalobce domáhá splnění tohoto závazku, pak spočívá důkazní břemeno ohledně neexistence nebo zániku závazku na žalovaném, který se bránil tím, že dne 24. 11. 2016 plnil jiný dluh, což nebylo prokázáno. Nad rámec uvedeného dovolací soud připomíná, že znalecky se neprokazuje, že podpis na ě (smlouvě z 18. 12. 2015) je pravý, jinak řečeno, že u podepsal žalovaný, ale to, že podpis vydlužitele je falsum (ze znaleckého posudku a jeho doplňku Mgr. Ivany Krátké závěr o padělání podpisu nevyplývá).

Lze uzavřít, že odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – otázku rozložení důkazního břemene ve sporu o vrácení peněžité zápůjčky posoudil v souladu s tím, co je uvedeno shora.

Uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z kterého vyšel odvolací soud. Soudy obou stupňů po provedeném dokazování zjistily, že žalovaný není žalobcovým věřitelem, neboť uzavření smlouvy o opravě motorového vozidla, z níž by byl k plnění zavázán žalobce, nebylo prokázáno. Žalovaný oproti tomu prosazuje opak, čímž přehlíží zásadu výše uvedenou, tj. že v dovolacím řízení nelze úspěšně napadnout skutková zjištění, z nichž při právním posouzení věci vycházel odvolací soud. Na otázce, zda lze jednostranně započítat pohledávky, které nejsou co do vyjádření měny stejného druhu ( o. z.), tak napadené rozhodnutí není založeno.

Namítá-li žalovaný, že soudy obou stupňů neprovedly navržené důkazy, nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K nim však – pokud by skutečně jimi řízení bylo postiženo – dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné ( , věta druhá, ); tento předpoklad však v dané věci splněn není.

Nepřednesl-li dovolatel žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by založila přípustnost dovolání, Nejvyšší soud je odmítl ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 31. 3. 2020

JUDr. Pavel Krbek

předseda senátu