Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3953/2019

22 Cdo 3953/2019-219

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně T. W., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Petrem Hasalou, advokátem se sídlem v Šumperku, Radniční 237/13, proti žalovanému J. B., narozenému XY, bytem v XY, zastoupený JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/2, o určení vlastnictví obytné buňky, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2019, č. j. -196, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 7. 2019, č. j. -200, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 9. 1. 2019, č. j. -166, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 17. 1. 2019, č. j. -169, určil, že obytná buňka (obytný kontejner) umístěná na pozemku par. č. XY (GPS souřadnice: XY) v katastrálním území XY, obec XY, zapsaném na LV č. XY v Katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště XY, se všemi součástmi a příslušenstvím, je ve vlastnictví žalobkyně (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II., III. a IV.).

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 10. 7. 2019, č. j. -196, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 7. 2019, č. j. -200, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve znění, že obytná buňka se nachází na území obce Č. V. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Mezi účastníky je spor o to, kdo je vlastníkem obytné buňky. Soudy vyšly z těchto skutkových zjištění: Původním vlastníkem byl J. Č., který byl spoluvlastníkem sousedního pozemku – buňka stála na pozemku ve vlastnictví státu. Žalobkyně nabyla buňku od J. Č. kupní smlouvou ze dne 1. 6. 2007. Žalovaný opírá své vlastnické právo o tvrzení, že buňka byla příslušenstvím pozemku, jehož spoluvlastníkem J. Č. byl (a na kterém nestála, šlo o pozemek sousední), a on ji nabyl ve veřejné dražbě podle exekučního řádu právě jako příslušenství vydraženého pozemku (vydražil však jen id. polovinu pozemku). Soudy shledaly vlastnicí buňky žalobkyni. Okresní soud závěr o nedostatku nabývacího titulu svědčícího žalovanému opřel o konstatování, že buňka nebyla uvedena v usnesení o příklepu, které je nabývacím titulem ve veřejné dražbě. Odvolací soud plně odkázal na právní i skutkové závěry soudu prvního stupně (bod 12. rozsudku) a nad rámec toho uvedl, že žalovaný vlastnictví nabýt nemohl, neboť buňka nebyla součástí věci hlavní, tj. sousedního pozemku.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný („dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Tvrdí, že rozhodnutí závisí na řešení tří otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud zčásti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a které zčásti nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny.

Předně jde o otázku, zda obytná buňka sleduje jako příslušenství pozemku osud věci hlavní, a přešla tak příklepem v dražbě spolu s pozemkem na dovolatele. Odvolací soud se měl odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu, podle které tvoří-li věc příslušenství hlavní věci, sdílí právní osud této hlavní věci, ledaže by to smluvní strany vyloučily. Navíc závěry odvolacího soudu se týkají součásti věci namísto příslušenství. Dosud neřešená je pak otázka, kdy začíná běžet vydržecí doba pro vydržení movité věci, jejíž držby se držitel chopil na základě usnesení o příklepu ve veřejné dražbě.

Poslední otázku přípustnosti dovolání formuluje dovolatel takto: „Zda v případě, že soud v průběhu jednání vyjádří pochybnosti o určité skutečnosti s tím, že vyzve procesní stranu, aby své tvrzení a důkazy v tomto směru doplnila (zde v konkrétním případě jde o datum uzavření smlouvy kupní datované v r. 2007), s poučením, že neprokázání povede k závěru, že své tvrzení neprokázala, a následně, aniž by procesní strana výzvě soudu vyhověla, rozhodně tak, že její tvrzení považuje za prokázané, a následně touž pochybnost uplatní druhá procesní strana jako dovolací důvod, jde o novotu nepřípustnou v odvolacím řízení ve smyslu “.

Důvod dovolání spatřuje především v tom, že skutkové zjištění o době uzavření kupní smlouvy, kterou žalobkyně dokládala své vlastnické právo, nemá oporu v provedeném dokazování. Způsob, jakým odvolací soud dospěl k uvedenému skutkovému zjištění (svévolně), pak zakládá rovněž dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Napadené rozhodnutí navrhuje „zrušit“.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Dovolání není přípustné.

Rozhodnutí odvolacího soudu lze v dovolacím řízení přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání ( ). Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z důvodů přípustnosti dovolání byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. K vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání ( ).

Námitka, podle níž skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, není způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu – tím je pouze nesprávné právní posouzení věci. Taková námitka pak nemůže založit přípustnost dovolání. Proto se jí dovolací soud nemohl zabývat.

K nabytí příslušenství nemovité věci v dražbě:

Dovolatel výslovně nezpochybňuje závěr, že nemohl vlastnické právo k buňce v dražbě nabýt, neboť buňka nebyla uvedena v usnesení o příklepu; s tímto závěrem dovolání přímo nepolemizuje. Odkazuje však na to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. . Podle obsahu dovolání tak uplatňuje důvod přípustnosti dovolání, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ( ).

Tento důvod přípustnosti však není dán.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 4. 7. 1985, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7, ročník 1987, judikoval: „Příslušenství věci (§ 121 odst. 1 obč. zák.) může být převedeno na nového nabyvatele, a to buď zároveň s věcí hlavní, nebo nezávisle na tomto převodu; nepřechází však vždy bez dalšího na nabyvatele věci hlavní. Ve smlouvě o převodu nemovitosti musí být proto vedle věci hlavní uvedeny a řádně identifikovány také věci, jež jsou jejím příslušenstvím.“

Odlišný právní názor zaujal Nejvyšší soud v rozsudku ze 14. 8. 2001, sp. zn. , publikovaným v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 678, svazek 9, v němž dovodil, že „při převodu vlastnictví sdílí příslušenství věci právní osud věci hlavní bez zřetele k tomu, jestli účastníci smlouvy v ní toto příslušenství přímo identifikovali“.

Posledně uvedený rozsudek byl v poměrech č. překonán rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 75/2004 (Rc 75/2004), ve kterém se uvádí: „Příslušenství tvoří věci samostatné, které mohou být samostatným předmětem právních vztahů, a jejich právní režim nesleduje ze zákona bez dalšího režim věci hlavní. Platné právo nemá ustanovení o tom, že by na nabyvatele věci hlavní přecházelo i příslušenství věci. K převodu příslušenství na nabyvatele věci hlavní je vždy třeba projevit zákonem předepsaným způsobem vůli převést i příslušenství; nebyla-li vůle převést i příslušenství věci hlavní právně významným způsobem projevena, příslušenství na nabyvatele věci hlavní nepřechází. Opačný názor nelze opřít o žádné ustanovení platného práva“.

Obdobnou věcí se pak Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. . V této věci šlo o to, zda bylo na základě dražby nabyto vlastnictví určitých nemovitostí, které měly tvořit součást či příslušenství jiné nemovitosti. Soud dospěl k závěru, že šlo o součást, a proto je bez dalšího vydražitel nabyl, nicméně nad rámec toho uvedl: „Tvoří-li věc příslušenství hlavní věci, tj. splňuje-li všechny pojmové znaky příslušenství podle ustanovení § 121 odst. 1 obč. zák., platí jako obecná zásada, že příslušenství sdílí právní osud hlavní věci, s výjimkou případů, ve kterých by smluvní strany uplatnění této zásady v konkrétní smlouvě u příslušenství vzájemně vyloučily. Je-li příslušenstvím věci hlavní nemovitost, požaduje se, aby ve smlouvě byla navíc vyjádřena vůle převést věc i s příslušenstvím (srov. tamtéž str. 607-608)“. Nejvyšší soud zde vyšel z toho, co J. Švestka uvedl in Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. I. –459. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 599-600), a pokračoval: „Na věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu by ničeho nezměnilo ani posouzení sporných staveb jako příslušenství hlavní stavby, když v daných poměrech nemohl mít vlastník předmětu nedobrovolné dražby, dražebník ani vydražitel žádné pochybnosti o tom, že příslušenstvím hlavní stavby jsou i sporné nemovitosti, a to bez ohledu na to, že nebyly v dražební vyhlášce individualizovány (k tomu srov. např. mutatis mutandis důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. , ve vazbě na rozhodnutí uveřejněné pod číslem 75/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)“. Ve skutečnosti se však toto rozhodnutí od závěrů Rc 75/2004 odklonilo.

navázal opětovně velký senát, když v rozsudku ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2011, uvedl: „U nemovitostí, které jinak vyhovují vymezení příslušenství věci v obč. zák., vznikají, mění se nebo zanikají práva uvedená v - vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému břemeni a předkupní právo s účinky věcného práva k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí – dnem vkladu do katastru nemovitostí“. I tento rozsudek se přihlásil k závěrům Rc 75/2004, uvedeným výše; přihlásil se i k závěru, že platné právo (tj. č. nemá ustanovení o tom, že by na nabyvatele věci hlavní přecházelo i příslušenství věci. K převodu příslušenství na nabyvatele věci hlavní je vždy třeba projevit zákonem předepsaným způsobem vůli převést i příslušenství; nebyla-li vůle převést i příslušenství věci hlavní právně významným způsobem projevena, příslušenství na nabyvatele věci hlavní nepřechází. Opačný názor nelze opřít o žádné ustanovení platného práva“.

Právní názor ohledně přechodu příslušenství nemovitosti na nabyvatele, vyslovený (ostatně jen formou obiter dictum učiněné poznámky, nešlo o nosné důvody rozhodnutí) v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. , a také v rozsudku Nejvyššího soudu ze 14. 8. 2001, sp. zn. , byl tak judikaturou velkého senátu publikovanou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek překonán a rozpor napadeného rozsudku s tímto názorem tak nemůže založit přípustnost dovolání.

Nad rámec tvrzeného důvodu přípustnosti se uvádí, že nenapadený závěr soudu prvního stupně, který (s odkazem na správné právní i skutkové posouzení věci soudem prvního stupně) implicitně převzal i odvolací soud, že žalovaný se nemohl stát vlastníkem, neboť sporná buňka nebyla uvedena v usnesení o příklepu, je správný; i kdyby totiž příslušenství nemovitosti sdílelo „bez dalšího“ její právní osud, ve veřejné dražbě podle exekučního řádu (a ani podle ) by takové pravidlo neplatilo. Podle , který je třeba v dané věci přiměřeně aplikovat ( zákona č. 120/ 2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti - exekuční řád) platí: „V dražební vyhlášce soud uvede označení nemovité věci a jejího příslušenství [ a b)]“. Z toho jasně vyplývá, že ve dražební vyhlášce je nutno označit i příslušenství nemovité věci, kterého se má výkon rozhodnutí týkat; k jiné věci, než v dražební vyhlášce uvedené, nelze udělit příklep. Současně platí, že vlastnické právo nabývá vydražitel k věcem uvedeným ve výroku rozhodnutí o příklepu. V této věci nebylo ve výroku usnesení o příklepu uvedeno žádné příslušenství dražených nemovitých věcí, a tak žalovaný nemohl nabýt vlastnické právo k obytné buňce, která ležela na sousední nemovitosti, a to bez ohledu na to, zda příslušenstvím pozemku byla či nikoliv.

Protože je správný závěr, že žalovaný v dražbě vlastnické (resp. spoluvlastnické) právo k buňce nenabyl, a to bez ohledu na to, zda byla příslušenstvím sousedního pozemku, byly úvahy o tom, zda buňka tvoří příslušenství pozemku či dokonce jeho součást (jak se patrně nedopatřením domníval odvolací soud) nadbytečné a na věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu neměly vliv.

K otázce, zda žalobce v odvolacím řízení nepřípustně uplatňoval nové skutečnosti:

Dovolatel má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (kterou však nekonkretizuje, uvádí jen spisové značky rozhodnutí, od kterých se měl soud odchýlit), jestliže v odvolacím řízení odmítl přezkoumat napadené rozhodnutí z důvodů neúplného zjištění skutkového stavu věci [ ] a nesprávných skutkových zjištění [ ], které dovolatel řádně uplatnil, a to s tím odůvodněním, že jde o nepřípustné tvrzení nových skutečností, které měly být uplatněny před soudem prvního stupně ( ). V podstatě jde o to, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil odvolání žalovaného a nezabýval se námitkou, kterou se zabývat měl. Objektivně tato námitka nezakládá nesprávné právní posouzení věci, ale jde o vadu řízení, ke které by dovolací soud mohl přihlédnout jen v případě, kdyby dovolání bylo přípustné (z jiného důvodu) – viz , a to není.

Opět nad rámec dovolacího přezkumu se uvádí, i pokud by žalobkyně uzavřela kupní smlouvu ohledně buňky až po provedení dražby, neměnilo by to nic na závěru, že žalovaný vlastnické právo k buňce nenabyl.

K vydržení vlastnického práva k buňce.

Dovolání v této části není přípustné. Dovolatel v této souvislosti netvrdí způsobilý důvod přípustnosti dovolání, ani z obsahu dovolání se takový důvod nepodává; není patrné, v čem by mělo spočívat nesprávné právní posouzení věci. Odvolací soud žádné závěry ohledně běhu vydržecí doby neučinil. Soud však zjistil, že dovolatel obytnou buňku nikdy nedržel – to ostatně dovolatel nezpochybňuje – a již proto její vydržení nepřicházelo v úvahu. Napadené rozhodnutí tak na otázce počátku běhu vydržecí doby věci movité ve smyslu nezávisí.

Z uvedeného je zřejmé, že tvrzené důvody přípustnosti dovolání nejsou dány. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle je odmítl.

V souladu s větou druhou neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 3. 2020

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu