Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 931/2019

30 Cdo 931/2019-141

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně L. K. Š., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem Kočím, Ph.D.,advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2018, č. j. -114, takto:

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 2. 2018, č. j. -83, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 76 730 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku), ve zbytku žalobu zamítl (výrok II rozsudku) a dále uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 24 684 Kč (výrok III rozsudku).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu v částce 15 980 Kč zamítl, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 400 230 Kč s příslušenstvím, jež se skládala z částky 24 230 Kč jako náhrady nákladů obhajoby, částky 126 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání a částky 250 000 Kč jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. .

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu pro ni nepříznivé měnící i potvrzující části výroku I, pokud vedla k zamítnutí uplatněného nároku, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII ), dále jen „ “, odmítl.

Podle dovolání podle není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. , a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. ). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval rovněž o požadavku žalobkyně na náhradu škody odpovídající nákladům zastoupení žalobkyně v posuzovaném řízení, které odpovídaly částce 24 230 Kč.

Nejvyšší soud již dříve dospěl k závěru, že uvedené závěry se plně prosadí i po účinnosti , který mimo jiné nově formuloval a kladl si za cíl odbřemenění dovolacího soudu. I z důvodové zprávy k uvedenému zákonu plyne, že znění účinné od 30. 9. 2017 znamená, oproti do té doby účinné úpravě, další zúžení možnosti podání dovolání v tzv. bagatelních věcech, nikoli její rozšíření (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. , ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. , ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. , nebo ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. , kdy ústavní stížnost směřující proti posledně označenému rozhodnutí byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. ). Řečeno jinak: dovolání nelze úspěšně podat proti výroku (jeho části), jímž bylo rozhodnuto o skutkově samostatném nároku, domáhá-li se ve vztahu k němu dovolatel přezkumu (ne)přiznání částky nižší než 50 000 Kč. Z toho důvodu nemohl dovolací soud ani přihlédnout k dovolacím námitkám žalobkyně, které se upínaly k onomu dílčímu nároku.

Dovoláním předestřená otázka výkladu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) nemůže založit přípustnost dovolání podle , neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud výslovně přihlédl k rozsudku ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. . Závěry v tomto rozhodnutí vyslovené byly později rozvinuty též v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. , podle něhož v otázce, zda přiznává odškodnění i tomu, jehož trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu promlčení, aniž by byl učiněn závěr o tom, zda daný skutek spáchal či nikoli, hraje významnou úlohu princip presumpce neviny ( d a Úmluvy). Při striktní aplikaci principu presumpce neviny by taková osoba měla mít na odškodnění nárok. Nelze však přehlédnout, že takový výklad by v mnoha případech vedl k „odškodnění“ skutečných pachatelů trestných činů, což by odporovalo dobrým mravům i obecnému chápání spravedlnosti. Zřejmě i proto zařadil zákonodárce mezi výjimky z odpovědnosti státu právě takové případy zastavení trestního stíhání, v nichž nebyl učiněn žádný závěr o vině či nevině trestně stíhané osoby – například pokud byl trestný čin amnestován [ ], trestně stíhané osobě byla udělena milost [ ] nebo poškozený vzal zpět svůj souhlas s trestním stíháním [ ]. Těmto případům odpovídá i nyní posuzovaná věc, v níž bylo trestní stíhání žalobkyně zastaveno z důvodu promlčení trestní odpovědnosti, aniž by byl učiněn jakýkoli závěr o její vině. Nejvyšší soud přitom neshledal v argumentaci dovolatelky dostatečný potenciál k tomu, aby věc nyní posoudil přes existenci ustálené judikatury po právní stránce jinak.

Ani při řešení navazující otázky, zda bylo povinností žalobkyně trvat na projednání věci i poté, co bylo její trestní stíhání v důsledku promlčení zastaveno, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že nepřiznáním odškodnění není v těchto případech zpochybněn princip presumpce neviny za předpokladu, že trestně stíhanému byla dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména pokud měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace (v prvé řadě zprošťujícího rozsudku) a na tomto základě posléze i náhrady škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. ).

Stejně jako v případě zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení (tedy pro okolnost tkvící na straně orgánů veřejné moci) má i v případech amnestie, milosti i zpětvzetí souhlasu poškozeného trestně stíhaná osoba právo navrhnout, aby bylo v trestním stíhání pokračováno, aniž by jí ovšem hrozilo uložení jakéhokoliv trestu (§ 227 trestního řádu). Jelikož se může i v těchto případech domoci náhrady škody, jejich začlenění do a odst. 2 není z tohoto pohledu problematické. Například ve věci rozhodnuté rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. , uveřejněným pod č. 19/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tak nebyla přiznána náhrada škody odsouzenému, na němž byl vykonán trest propadnutí věci na základě rozhodnutí trestního soudu, které bylo zrušeno, neboť nepožádal o pokračování v trestním stíhání, které bylo z důvodu amnestie zastaveno (srov. Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. C. H. Beck, Praha 2012, str. 137).

V poměrech právě projednávané věci lze proto shrnout, že žalobkyně tak disponovala prostředkem, jehož pomocí se mohla domoci z jejího pohledu příznivějšího výsledku, který by jí vedle plné rehabilitace zároveň otevřel cestu k náhradě škody a poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nezákonného rozhodnutí. Jestliže by žalobkyně trvala na projednání věci, byl by pro vznik nároku rozhodující výsledek pokračujícího řízení, k tomu však ani podle tvrzení žalobkyně nedošlo. V dovolání akcentovaná ztížená možnost efektivního provádění důkazů by samozřejmě byla v rámci trestního řízení okolností, která by šla v k tíži státu a nikoliv nynější žalobkyně (obžalované).

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle ustanovení zamítl.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 3. 2020

JUDr. Bohumil Dvořák předseda senátu