Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1664/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti L. K. Š., zastoupené Petrem Kočím, advokátem se sídlem Opletalova 1535/4, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -141 ze dne 31. 3. 2020 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení ve spojení s d (dále jen " ").

Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se domáhala zaplacení celkem 400 230 Kč s příslušenstvím, sestávajících z částky 24 230 Kč jako náhrady nákladů obhajoby, částky 126 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání a z částky 250 000 Kč jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. . O žalobě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem č. j. -83 ze dne 8. 2. 2018 tak, že uložil žalované, České republice - Ministerstvu spravedlnosti, zaplatit stěžovatelce částku 76 730 Kč s příslušenstvím a ve zbytku žalobu zamítl. Městský soud v Praze k odvolání účastníků rozsudkem č. j. -114 ze dne 18. 7. 2018 změnil rozhodnutí nalézacího soudu v částečně vyhovujícím výroku tak, že žalobu ještě co do částky 15 980 Kč zamítl, jinak rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl jako nepřípustné.

Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka namítla, že na vzniku promlčení se nijak nepodílela a došlo k němu ryze z důvodu liknavého postupu orgánů činných v trestním řízení. Nejvyšší soud dle jejího názoru pominul, že ve věci řešené jeho rozsudkem sp. zn. ze dne 17. 9. 2012, na nějž v dané věci odkázaly i soudy nižších stupňů, byla žalobcova vina prokázána, avšak s ohledem na mírnější kvalifikaci jeho jednání došlo k promlčení trestní odpovědnosti. Naopak v jejím případě byl soudem prvního stupně vydán zprošťující rozsudek, takže závěr o tom, že stěžovatelka nemá nárok na náhradu škody, protože nebyla dostatečně prokázána její nevina, koliduje s principem presumpce neviny. V té souvislosti vyjádřila stěžovatelka přesvědčení, že vyžadovat po obviněném, jehož trestní stíhání skončilo promlčením, aby trval na pokračování v něm, pod hrozbou ztráty náhradového nároku, je ústavně neakceptovatelné. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti přiblížila.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky v napadeném soudním rozhodnutí nezjistil. Právní hodnocení Nejvyššího soudu lze sice považovat za přísné, vychází ovšem z ustálené judikatury, kterou Ústavní soud již ve své rozhodovací praxi jako ústavně konformní aproboval. V nálezu

sp. zn.

ze dne 19. 1. 2016 (N 10/80 SbNU 125) Ústavní soud vyslovil právní závěr, že nebylo-li (pro promlčení) zastavené trestní řízení zahájeno, resp. vedeno svévolně, nelze pokládat požadavek soudů v kompenzačním řízení na vyčerpání prostředku nápravy v podobě využití možnosti obviněného v trestním řízení pokračovat, a domoci se tak pravomocného zprošťujícího rozsudku, a tím i kompenzace za nezákonné stíhání, za rozporný s ústavně garantovaným právem na náhradu škody (či nemajetkové újmy) způsobené veřejnou mocí v rozporu se zákonem ( y). Stěžovatelka žádnou konkrétní svévoli orgánů činných v dotčeném trestním řízení netvrdí, pouze na okraj své argumentace zmiňuje údajnou liknavost v jejich postupu, která měla vést k promlčení trestní odpovědnosti. Výhradami formulovanými v takto obecné poloze se ovšem Ústavní soud již nemohl blíže zabývat.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. července 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu