Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1186/2019

-255

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně AdCom Group a.s. se sídlem v Praze 5, Pod Kotlářkou 151/3, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 01595903, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky se sídlem v Praze 3, Orlická 2020/4, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 41197518, o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o zajištění klientského časopisu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2018, č. j. -223, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Stručné odůvodnění ( ) :

Napadeným rozsudkem odvolací soud ve výroku I změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. 2. 2018, č. j. -177, tak, že zamítl žalobu, aby bylo vysloveno, že nabytím právní moci rozsudku žalovaná v souladu s čl. II smlouvy o zajištění „Klientského časopisu VZP ČR“ ze dne 5. 11. 2010, ve znění dodatku č. 1 ze dne 31. 5. 2011, objednává u právní předchůdkyně žalobkyně, společnosti Comunica, s.r.o., naposledy se sídlem v Praze 5, Pod Kotlářkou 151/3, identifikační číslo osoby 02722534, vydání časopisu „Zdraví plus“ ve čtyřech variacích s názvem „Zdraví plus - zima“, „Zdraví plus - jaro“, „Zdraví plus – léto“ a „Zdraví plus - podzim“,

a ve výroku II rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Právní předchůdkyně žalobkyně se svojí žalobou domáhala vydání rozsudku nahrazujícího projev vůle žalované se shora uvedeným obsahem, a to na základě ujednání právní předchůdkyně žalobkyně a žalované ve smlouvě uzavřené mezi nimi dne 5. 11. 2010 ve znění dodatku ze dne 31. 5. 2011.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 5. 11. 2010 smlouvu o zajištění klientského časopisu žalované a posléze dodatek k této smlouvě (dále též „předmětná smlouva“), v níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala v letech 2010 – 2014 dodávat žalované kompletní služby související s vydáním, výrobou a distribucí klientského časopisu žalované za sjednanou cenu, přičemž celkem mělo být takto vydáno 9 čísel časopisu. Sjednaná práva a povinnosti stran se týkaly vytváření obsahové náplně jednotlivých čísel časopisu, dohledu nad jeho obsahem, ochrany informací a dat, odpovědnosti za vady, autorských práv a sankcí. Ve vztahu k objednávkám jednotlivých čísel časopisu neobsahuje smlouva žádné ujednání. Na základě této smlouvy bylo vydáno 5 čísel časopisu, další 4 čísla realizována nebyla, když žalovaná odmítla na tato čísla učinit objednávku. Výpověď smlouvy ani jiné formální ukončení smlouvy nebyly nikdy realizovány.

Po právní stránce dospěl odvolací soud k závěru, že smlouva uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou je nepojmenovanou smlouvou, jež není jako smluvní typ v obchodním zákoníku upravena. Dle této smlouvy žalovaná povinnost objednat zbývající čísla klientského časopisu vůči právní předchůdkyni žalobkyně neměla a uplynutím doby, na kterou byla smlouva sjednána, právo žalované podle § 578 obč. zák. zaniklo. Právní předchůdkyně žalobkyně proto nemá a nikdy neměla právo vymáhat objednání zbývajících čísel časopisu.

Rozsudek odvolacího soudu napadla v celém rozsahu právní předchůdkyně žalobkyně dovoláním, které považuje za přípustné podle , (dále jen „“), když má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v jeho usnesení ze dne 23. 8. 2007 ve věci sp. zn. , a to otázek, zda předmětná smlouva zakládá povinnost žalované učinit dosud neučiněné objednávky a zda předmětná smlouva zanikla uplynutím doby. Právní předchůdkyně žalobkyně nesouhlasila se závěry odvolacího soudu, který posoudil předmětnou smlouvu o zajištění klientského časopisu jako nepojmenovanou smlouvu, jež není jako typ v obchodním zákoníku upravena. Nesouhlasila ani se závěrem, že se jednalo o smlouvuuzavřenou na dobu určitou. Nic takového podle jejího názoru ze smlouvy nevyplývá a předmětná smlouva uplynutím doby nezanikla. Na podporu svého názoru odkázala právní předchůdkyně žalobkyně na obč. zák., podle kterého závazkový vztah nelze měnit bez souhlasu jeho stran, pokud tento zákon nestanoví jinak.

Právní předchůdkyně žalobkyně navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu ve věci samé tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, a aby právní předchůdkyni žalobkyně přiznal právo na náhradu nákladů řízení.

Žalovaná se k dovolání právní předchůdkyně žalobkyně vyjádřila tak, že dovolání považuje za nepřípustné, neboť dovolatelka nevymezuje, v čem se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelkou odkazované rozhodnutí dovolacího soudu s projednávanou věci nikterak nesouvisí. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání právní předchůdkyně žalobkyně odmítl, popř. zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) rozhodl usnesením ze dne 17. 12. 2019, č. j. -252, o pokračování v řízení na místě právní předchůdkyně žalobkyně se žalobkyní.

Poté Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem ( a ), posoudil, zda je dovolání přípustné.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatelka spatřuje předpoklad přípustnosti dovolání v posouzení otázky obsahu vzájemných práv a povinností stran dle jejich ujednání v předmětné smlouvě ze dne 5. 11. 2010, ve znění dodatku ze dne 31. 5. 2011. V tomto směru však dovolací soud již např. v usneseních ze dne 10. 4. 2014 ve věci sp. zn. a ze dne 28. 4. 2014 ve věci sp. zn. vyložil, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích , jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené rozhodovací praxe by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice.

Dospěl-li přitom odvolací soud na základě skutkových zjištění o obsahu smluvních ujednání stran předmětné smlouvy (jež sama dovolacímu přezkumu dle a věty první nepodléhají) k závěru, že strany předmětné smlouvy povinnost žalované objednat u právní předchůdkyně žalobkyně zbývající čísla klientského časopisu nesjednaly a tato smlouva uplynutím času zanikla, nikterak se tento závěr odvolacího soudu neprotiví zákonným výkladovým pravidlům pro právní úkony ve smyslu až 4 obch. zák.

Závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v dovolatelkou odkazovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007 ve věci sp. zn. na projednávanou věc nedopadají, neboť v tomto rozhodnutí byla řešena právní otázka podmínek změny obsahu smluvního závazku bez souhlasu některé ze smluvních stran. Na této otázce však rozhodnutí odvolacího soud v projednávané věci nezávisí a odvolací soud své rozhodnutí na úvaze o změně obsahu závazku sjednaného mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou nezaložil.

Přitom pro úsudek dovolacího soudu, zda dovolání je přípustné podle , jsou významné jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007 ve věci sp. zn. , ze dne 17. 5. 2012 ve věci sp. zn. , ze dne 18. 7. 2013 ve věci sp. zn. , ze dne 26. 9. 2013 ve věci sp. zn. a obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006 ve věci sp. zn. ). Stejně tak není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení odvolací soud (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 ve věci sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolací soud s ohledem na výše uvedené proto dovolání podle ustanovení pro nepřípustnost odmítl.

Pro úplnost pak lze uvést, že dovolací soud rozsah dovolání vymezený právní předchůdkyní žalobkyně tak, že se rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání ( ) a dovodil, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Kromě toho by proti tomuto výroku nebylo dovolání podle přípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( ).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.

V Brně dne 18. 2. 2020

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu