Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3209/2018

30 Cdo 3209/2018-207

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jakubem Kadlecem, advokátem se sídlem v Praze 3, Lucemburská 1569/47, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2017, č. j. -174, t a k t o:

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 19. 10. 2016, č. j. -142, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 1 000 000 Kč (výrok I rozsudku), a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč (výrok II rozsudku). Usnesením ze dne 27. 2. 2017, č. j. -153, pak soud opravil písařskou chybu v datu publikace svého rozsudku.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout výrokem II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2011, č. j. -176, pokud jím bylo žalobci uloženo zaplatit na náhradě nákladů řízení tehdejší žalované Městské části Prahy 3 částku 118 560 Kč. Uvedený výrok rozhodnutí odvolacího soudu byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. .

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. II bod 2 ), dále jen „ “, odmítl.

Dovoláním první předestřená otázka, zda lze za nezákonné považovat rozhodnutí orgánu veřejné moci i tehdy, byla-li zrušena toliko jeho část o náhradě nákladů řízení, nemůže přípustnost dovolání založit, neboť odvolací soud tuto otázku, na rozdíl od soudu prvního stupně, vyřešil jednoznačně ve prospěch žalobce, když uvedl, že se přiklonil k názoru, že na závěr o nezákonnosti rozhodnutí nemá vliv okolnost, že bylo zrušeno „jen“ v části týkající se nákladů řízení. Uvedená námitka žalobce se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5 1999, , uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

K druhé dovolatelem položené otázce Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že adekvátnost konkrétní formy zadostiučinění závisí vždy na jedinečných skutkových okolnostech a její posouzení je úkolem soudu prvního stupně, přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , nebo ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. ). Konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění, předpokládanou ustanovením , kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat. Právní úprava stanoví určitá pravidla, podle kterých musí soud (případně již příslušný orgán v rámci předběžného projednání nároku) při stanovení formy zadostiučinění postupovat, a to s ohledem na přiměřenost zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmě. Forma peněžité satisfakce přichází do úvahy jako prostředek odškodnění závažné nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a sice že nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a konstatování porušení práva se samo o sobě nejevilo jako dostatečné. Soud tedy rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. nebo žalobcem v dovolání zmiňovaný rozsudek ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. ).

V poměrech projednávané věci žalovanou včas a dobrovolně poskytnuté konstatování porušení práva zřetelně nebylo nepřiměřenou formou reparace zásahů do práv žalobce, zvláště za situace, kdy v dovolání se mu nepodařilo účinně zpochybnit závěr soudů obou stupňů, podle něhož není dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a zdravotními a psychickými obtížemi popisovanými v průběhu řízení, od nichž žalobce vznik nemajetkové újmy především odvíjel. Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů žalobce náklady řízení navíc hradil v pravidelných dílčích splátkách a podle nezákonného rozhodnutí nebyl veden výkon rozhodnutí, ani nařízena soudní exekuce.

Z obsahu dovolání lze implicitně dovodit, že žalobce rovněž zpochybňuje učiněná skutková zjištění a vůči nim alternativně staví vlastní skutkový základ, nicméně přehlíží, že dovolání je přípustné v zásadě jen pro řešení otázek právních. Námitka dovolatele v daném směru je námitkou proti skutkovým zjištěním, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem ( ).

Ve vztahu k dovoláním zpochybňovanému závěru o absenci příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem újmy způsobené zhoršením zdravotního a psychického stavu žalobce, rovněž ve vztahu k námitce, že měly být provedeny i jiné žalobcem včas navržené důkazy, že odvolací soud měl přihlédnout též k délce řízení, která vydání nezákonného rozhodnutí předcházela a konečně pokud jde o zpochybnění dovoláním výslovně napadeného výroku II rozsudku odvolacího soudu, o nákladech řízení, žalobce v podaném dovolání neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti pro tyto otázky. Může-li být dovolání přípustné jen podle , je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné ( ). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. , a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. ). Žalobce v uvedeném rozsahu neuvedl, od jaké konkrétní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se měl podle jeho názoru odvolací soud odchýlit.

Dovolací soud podle konečně nepřihlížel k obsahu dovolání žalobce ze dne 5. 12. 2017, v němž uvedl, v jakém rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu a vymezil důvody dovolání, neboť v té době nebyla splněna podmínka stanovená v , tedy dovolání nebylo sepsáno advokátem.

Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle odmítl, neboť zčásti trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny ( ), a zčásti nebylo shledáno přípustným.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. 3. 2020

Mgr. Vít Bičák předseda senátu