Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
458954E4BDF92292C125856000189B81.html
HTML · 18.06 KB
No categories available
21 Cdo 3837/2019
21 Cdo 3837/2019-182
USNESENÍ
R. K.
E. N.
, narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Janem Tarabou, advokátem se sídlem v Písku, Nádražní č. 1988, o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu soudní úschovy, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 9 C 14/2018 , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. srpna 2019 č. j. 22 Co 705/2019 -147, takto:
I. Dovolání žalobce
se odmítá
.
II. Žalobce
je povinen
zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Taraby, advokáta se sídlem v Písku, Nádražní č. 1988.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 8. 2019 č. j. 22 Co 705/2019 -147 není podle ustanovení § 237 o. s. ř. o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
K otázce nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě ustanovení § 446 zákona č. 513/1991 Sb. , obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obchodní zákoník” nebo „obch. zák.“), srov. právní názory vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007 sp. zn. 32 Odo 1411/2005 , rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007 sp. zn. 32 Cdo 44/2007 , rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2008 sp. zn. 32 Cdo 2343/2008 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010 sp. zn. 29 Cdo 852/2009 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2010 sp. zn. 29 Cdo 2806/2007 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2016 sp. zn. 21 Cdo 3895/2015 , podle kterých řídí-li se nabývání vlastnického práva obchodním zákoníkem, nabývá kupující vlastnické právo též v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn se zbožím nakládat za účelem jeho prodeje (srov. § 446 obch. zák.). Uvedená právní úprava zohledňuje a (současně) upřednostňuje dobrou víru kupujícího před ochranou vlastnického práva původního vlastníka, současně však klade na kupujícího zvýšené požadavky; ustanovení § 446 obch. zák. chrání dobrou víru kupujícího při nabývání vlastnictví jen a pouze v případě, že nevěděl nebo vědět neměl a nemohl, že prodávající není vlastníkem prodávané věci, a je tedy vždy nutné, aby kupující v situacích, v nichž jsou o jeho dobré víře sebemenší pochybnosti, prokázal (nese v tomto směru břemeno tvrzení a důkazní břemeno), že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající byl skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci, a že tedy byl v tomto smyslu skutečně v dobré víře.
Uvedené závěry korespondují s judikaturou Ústavního soudu, který v nálezu pléna ze dne 13. 6. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 75/04 , uveřejněném pod č. 452/2006 Sb., zdůraznil, že ustanovení § 446 obch. zák. významným způsobem zasahuje do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek a upřednostňuje před ním dobrou víru a jistotu účastníků obchodněprávních vztahů. Lze je proto aplikovat pouze za přísného respektování článku 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobo d, neboť představuje zákonnou mez jednoho z nejdůležitějších základních práv, a je tedy při jeho aplikaci nezbytné striktně vyloučit jakékoliv jeho zneužití k jiným účelům, než pro které bylo stanoveno. Z toho důvodu je obzvláště nutné velmi přísně posuzovat otázku dobré víry nabyvatele. Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 112/01 , uveřejněného pod č. 30 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 2001, ustanovení § 446 obch. zák. chrání dobrou víru kupujícího v případě, že nevěděl, nebo vědět neměl a nemohl, že prodávající není vlastníkem prodávané věci. V takovém případě je vždy nutné, aby v situacích, kdy existují o dobré víře kupujícího sebemenší pochybnosti, kupující prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci, a že tedy byl v tomto smyslu skutečně v dobré víře. Důkazní břemeno týkající se dobré víry kupujícího nese v těchto případech vždy on sám.
Jestliže podle skutkových zjištění soudů „předmětem prodeje bylo historické vozidlo, které nemělo v době prodeje registrační značky ani technický průkaz, bylo z evidence odhlášeno, ale doklad o odhlášení prodávající neměl, (…), informace o něm nebylo možno zjistit z veřejně přístupné databáze a R. Č. při prodeji uvedl žalobci, že vozidlo dostal za vyklizení nějakého objektu v Jižních Čechách“ (tedy „nevysvětlil věrohodně, od koho automobil zakoupil“), učinil odvolací soud odpovídající závěr, že žalobce se neměl „spokojit s pouhou vizuální prohlídkou vozidla“ a měl „v rámci běžné opatrnosti oprávnění R. Č. převést vlastnické právo k vozidlu důkladně prověřit“ a že „dostupným prostředkem k takovému prověření byl nepochybně i v době uzavření kupní smlouvy v roce 2005 prostý dotaz u Policie ČR“, u které vozidlo bylo „v centrální evidenci vedeno jako odcizené od 15. 12. 2003 do 18. 9. 2017“.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. o. s. ř. [vznáší-li výhrady proti správnosti skutkových zjištění soudů, namítá-li, že „se jednalo o vozidlo válečné, kde je běžné, že se na vozidle registrační značky nevyskytují“, že z tohoto důvodu „způsob prověření vozidla prostřednictvím registrační značky obecně nelze provést“, že „prodávající R. Č. neodhlašoval předmětné vozidlo z evidence vozidel“, že v době před 19. 12. 2003 dopravní inspektorát „nevydával žádné osvědčení či doklad, který by měl osvědčit, že k odhlášení vozidla z evidence došlo“, že u takového typu vozidla není „jakkoliv podezřelé, že vozidlo technickým průkazem nedisponuje“, že „není neobvyklé, (…), že na půdách domů ve stodolách a v kolnách, které se vyklízejí, lze ještě dnes nalézt torza válečných předmětů z druhé světové války“, že „v době koupě žalobce nemohl žádný údaj v rámci veřejné databáze nikdy zjistit“, že „vozidlo bylo v okamžiku koupě vedeno jako odcizené pouze v interní neveřejné databázi Policie ČR“, že „třetí osoby k takové databázi nemají přístup“ a že policie žádost o „takové údaje“ musí odmítnout a „není tedy pravdou, že Policie ČR by žalobci takovou informaci poskytla“].
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. o. s. ř. , podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. o. s. ř. ).
Dovolatel v dovolání navrhl odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3425/16 dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř. o. s. ř. ), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický; tento závěr lze vztáhnout i na návrh na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí. Návrhem dovolatele na odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu se proto Nejvyšší soud nezabýval.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2020
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu