Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 2343/2008

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně A. L. J.H. s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. T. M., zastoupenému advokátkou, o zaplacení 107 718,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. ledna 2008, č.j. – 121, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. ledna 2008, č.j. – 121, potvrdil ve věci samé rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. dubna 2007, č.j. -99, ve vyhovujícím výroku I., kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 107 718,90 Kč spolu s 3% úrokem z prodlení p.a. od 10. 3. 2003 do zaplacení, poté co předešlým usnesením ze dne 31. května 2005, č.j. -75, se závazným právním názorem zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. března 2004, č.j. -50, kterým byla žaloba zamítnuta. Vrchní soud vyšel při posouzení věci ze zjištění soudu prvního stupně, že dne 2. 8. 2001 byla uzavřena mezi vlastníkem vozidla L. J. a T. Š., jako provozovatelem autobazaru, zprostředkovatatelská smlouva, jejíž předmětem bylo zprostředkování prodeje, nikoliv přímý prodej, avšak ze skutkových okolností zároveň vyplynulo, že úmyslem stran byla realizace prodeje. Vrchní soud z uvedeného dovodil, že T. Š. mohl nabýt důvodně dojmu, že je jako provozovatel bazaru oprávněn s vozidlem vlastníka nakládat, tedy ho i prodat, proto dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, že pokud vozidlo následně týž den prodal na základě kupní smlouvy žalobkyni, byla tato v dobré víře, že nabyla vlastnické právo k vozidlu ve smyslu § 446 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Při aplikaci tohoto ustanovení přihlédl vrchní soud k tomu, že žalobkyně sice věděla, že T. Š. není vlastníkem vozidla, ale vzhledem k jeho postavení provozovatele autobazaru neměla důvod pochybovat o jeho oprávnění uzavřít kupní smlouvu. Jestliže poté žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 2. 8. 2001 leasingovou smlouvu, je podle závěru odvolacího soudu, stejně jako soudu prvního stupně, tato smlouva platná a oprávněný je žalobkyní uplatněný nárok na zaplacení plnění žalovaným ve výši 107 718,90 Kč v souvislosti s předčasným ukončením leasingové smlouvy. Protože žalovaný neuhradil dlužnou částku včas, přiznaly oba soudy žalobkyni i požadované úroky z prodlení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu (dále jen „“), aplikovaly-li oba soudy při posouzení dané věci ustanovení obch. zák. Domnívá se, že žalobkyně, která se specializovala na nákup, prodej a pronájem vozidel, nemohla být v dobré víře ve smyslu uvedeného ustanovení, neboť bylo možno důvodně předpokládat její povědomí o tom, že ze závazku zprostředkovatele (provozovatele autobazaru) vyplývá pouze povinnost zajistit pro zájemce uzavření kupní smlouvy, ale nikoliv oprávnění svým jménem vozidlo prodat. Poukazuje přitom na rozhodnutí Ústavního soudu , publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 30/2001, podle něhož existují-li o dobré víře kupujícího sebemenší pochybnosti, je nutné, aby kupující prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci, a že tedy byl v této souvislosti skutečně v dobré víře. Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně ve výroku I. a II. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného navrhla jeho zamítnutí, neboť se domnívá, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, rozhodl správně. Připomíná časové souvislosti uzavírání jednotlivých smluv a skutečnost, že žalovaný nikdy vlastnické právo žalobkyně k předmětnému vozidlu nezpochybňoval a leasingovou smlouvu považoval za platně uzavřenou. Poukazuje na to, že s provozovatelem autobazaru i v mnoha dalších předešlých případech postupovala při nákupu vozidel stejně jako v tomto případě, tudíž si nemohla být vědoma, že provozovatel autobazaru není oprávněn vlastnictví k vozidlu převést.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dospěl k závěru, že dovolání je v dané věci přípustné podle , neboť bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 107 718,90 Kč spolu s 3% úrokem z prodlení p.a. od 10. 3. 2003 do zaplacení, přičemž soud prvního stupně rozhodl ve věci samé v tomto rozsahu jinak, než v dřívějším rozsudku o zamítnutí žaloby, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil. Dovolání splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením , bylo podáno včas, osobou oprávněnou (žalovaným), řádně zastoupenou advokátkou (, ) a vychází z možného dovolacího důvodů uvedeného v

Podle lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.

Dovoláním uplatněným nesprávným právním posouzením věci ve smyslu je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

Dovolatel nesprávné právní posouzení spatřuje v aplikaci § 446 obch. zák. na zjištěný skutkový stav. Podle uvedeného ustanovení nabývá kupující vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.

V dané věci ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že žalobkyně, jako kupující, v době uzavření kupní smlouvy s prodávajícím T. Š. věděla o existenci zprostředkovatelské smlouvy uzavřené mezi vlastníkem vozidla L. J. a zprostředkovatelem T. Š., jako provozovatelem autobazaru, z níž vyplývalo, že předmětem smlouvy je závazek zprostředkovatele svojí činností zajistit pro vlastníka příležitost uzavřít kupní smlouvu s třetí osobou. Zprostředkovatelskou smlouvou nebyl provozovatel autobazaru zmocněn vlastníkem vozidla k přímému prodeji vozu. Údaje o vlastnictví k předmětnému vozidlu byly známy žalobkyni i z technického průkazu vozidla. Přesto při této vědomosti, že provozovatel autobazaru není vlastníkem vozidla, uzavřela s ním žalobkyně dne 2. 8. 2001 kupní smlouvu. Není rozhodující, že žalobkyně, jako kupující, se zavázala předmět kupní smlouvy převzít prostřednictvím příjemce, resp. nájemce, leasingu podle s ním uzavřené leasingové smlouvy. Jestliže tedy žalobkyně věděla, že prodávající není vlastníkem vozidla a není ani zmocněn uzavřít za vlastníka vozidla kupní smlouvu, není možno dospět k závěru, že byla na místě aplikace ustanovení § 446 obch. zák., protože žalobkyně nemohla být v dobré víře o nabytí věci od vlastníka. Za jedinou platně uzavřenou kupní smlouvu, týkající se předmětného vozidla, je nutno považovat smlouvu o prodeji a koupi osobního vozu uzavřenou dne 2. 8. 2001 mezi vlastníkem vozidla L. J. a Ing. T. M., jako leasingovým nájemcem (viz čl. 36 spisu). Nenabyla-li žalobkyně k vozidlu, jenž se stalo předmětem leasingu, vlastnické právo, nemohla s takovým vozidlem platně nakládat, tedy jej nemohla ani, jako poskytovatel leasingu podle leasingové smlouvy přenechat do užívání příjemci leasingu – žalovanému a oprávněně se domáhat po příjemci leasingu plnění na základě uvedené leasingové smlouvy.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu , byl uplatněn důvodně a rozhodnutí odvolacího soudu není správné.

Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle zrušil, a jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení, a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( ).

Soud prvního stupně bude v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu (, věta za středníkem ), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího ( ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. října 2008

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu