Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 NSČR 101/2019-B-102

KSOS 37 INS XY29 NSČR 101/2019-B-102

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Rostislava Krhuta v insolvenční věci dlužníka M. Ž., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. XY, o přeměně oddlužení v konkurs, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Adamem Buchtou, advokátem, se sídlem v Praze 10, Říčanská 1984/5, PSČ 101 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. května 2019, č. j. XY, 2 VSOL XY, takto:Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1/ Zrušil schválené oddlužení (bod I. výroku).

2/ Prohlásil konkurs na majetek dlužníka M. Ž. (bod II. výroku).

3/ Určil, že konkurs bude projednán jako nepatrný (bod III. výroku).

4/ Určil, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku (bod IV. výroku).

5/ Uložil insolvenční správkyni, aby mu do 20 dnů od doručení usnesení předložila zprávu o hospodářské situaci dlužníka ke dni prohlášení konkursu (bod V. výroku).

[2] K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. května 2019, č. j. XY, 2 VSOL XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku.

[3] Odvolací soud – odkazuje na ustanovení , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ) a vycházeje z obsahu insolvenčního spisu i z jím doplněného dokazování – přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že je namístě zrušit schválené oddlužení, neboť v řízení vyšly najevo takové skutečnosti, jež nasvědčují tomu, že navrhovaným oddlužením dlužník sledoval nepoctivý záměr.

[4] Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání (B-90), jehož přípustnost vymezuje na základě ustanovení , (dále též jen „ “), tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

[5] Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle ), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

[6] Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v , odmítl podle a 2 Učinil tak proto, že v posouzení otázky, zda byly splněny předpoklady pro zrušení schváleného oddlužení dle , je napadené usnesení souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Jde především o tyto judikatorní závěry:

[7] Vyjde-li po schválení oddlužení najevo, že dlužník navrženým oddlužením sledoval nepoctivý záměr, je to důvodem ke zrušení schváleného oddlužení podle (ve znění účinném do 31. prosince 2013) [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2013“), které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu].

[8] Povinnost dlužníka sledovat navrženým oddlužením ve smyslu (ve znění účinném do 31. prosince 2013) poctivý záměr trvá po celou dobu oddlužení (i po schválení oddlužení); po celou tuto dobu je poctivost dlužníkova záměru při oddlužení povinen zkoumat insolvenční soud a reagovat (z úřední povinnosti) na skutečnosti, z nichž se podává, že dlužník nesledoval oddlužením poctivý záměr, jakmile vyjdou v insolvenčním řízení najevo (R 86/2013).

[9] Zásada „poctivosti“ dlužníka v oddlužení se prosadí bez ohledu na to, zda jde o oddlužení plněním splátkového kalendáře nebo zpeněžením majetkové podstaty, respektive bez ohledu na to, zda věřitelé nebo insolvenční soud rozhodli o jiném způsobu oddlužení, než navrhoval dlužník [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sen. zn. (ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 31. srpna 2018, sp. zn. )].

[10] Ustanovení (ve znění účinném do 31. prosince 2013) patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, tak bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

[11] Ve všech situacích, v nichž se insolvenční soud zabývá (má zabývat) tím, zda oddlužením je sledován nepoctivý záměr ( , , , ), vychází z „okolností“ (terminologií pak „skutečností“), na jejichž základě lze závěr, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr „důvodně předpokládat“. „Důvodným předpokladem“ není „jistota“ o tom, že dlužník oddlužením sleduje nepoctivý záměr. Nejde o to nepoctivý „záměr“ dlužníku prokázat, nýbrž o to, že zjištěné (v řízení najevo vyšlé) okolnosti (skutečnosti) odůvodňují „předpoklad“, že dlužník takový (nepoctivý) záměr má (v rozhodné době měl) [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. ].

[12] V tom, že dlužník v seznamu závazků zamlčel některé své věřitele a že v seznamu svého majetku neoznačil část svého majetku (…) Nejvyšší soud spatřuje vzorový příklad toho, že dlužník sledoval oddlužením nepoctivý záměr (R 86/2013).

[13] Souhrnné hodnocení jednotlivých „nedbalostí“ dlužníka může založit (i ve spojení s dalším chováním dlužníka v průběhu insolvenčního řízení) „důvodný předpoklad“ insolvenčního soudu, že oddlužením je sledován nepoctivý „záměr“ (usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. ).

[14] Napadené rozhodnutí je s výše citovanými závěry v souladu. K tomu lze doplnit, že z R 86/2013 plyne, že ač ustanovení ve znění účinném do 31. prosince 2013 neobsahovalo výslovně skutkovou podstatu promítnutou s účinností od 1. ledna 2014 v jeho odstavci 3, skutečnosti obsažené v (ve znění účinném v době vydání napadeného usnesení) byly v době do 31. prosince 2013 důvodem pro přeměnu oddlužení v konkurs podle (ve znění účinném do 31. prosince 2013).

[15] K námitce dovolatele, že odvolací soud nepřihlédl k závěrům usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, „sp. zn.“ (správně sen. zn.) , uveřejněného pod číslem 64/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. [o tom, že pravomocné odsouzení (dlužníka) pro trestný čin majetkové povahy není okolností, z níž lze (bez dalšího) dovozovat, že dlužník podáním návrhu na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr], lze uvést, že z napadeného rozhodnutí je zjevné, že odvolací soud v mezích úvah o poctivosti dlužníkova záměru posuzoval (vedle majetkové trestné činnosti dlužníka) i další skutečnosti (neuvedení všech věřitelů v seznamu závazků, nabídku dlužníka na uspokojení pohledávky věřitele mimo insolvenční řízení), k nimž se dovolací argumentace nevyjadřuje a jež jsou samy o sobě způsobilé založit závěr o důvodném předpokladu nepoctivého záměru dlužníka.

[16] Důvod připustit dovolání není dán ani ve vztahu k otázce procesního práva, týkající se doplnění dokazování v odvolacím řízení, jež mělo vést k porušení „zásady dvouinstančnosti řízení“. Ustanovení totiž odvolacímu soudu nezakazuje doplnit dokazování o dosud neprovedené důkazy ani v situaci, kdy má jít o rozsáhlé doplnění dokazování a k prokazované skutečnosti dosud nebylo vedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování (odvolacímu soudu se pouze v takových případech neukládá povinnost tyto důkazy provést). Tento závěr plyne i z důvodů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 91/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na něž odkazuje sám dovolatel. K výkladu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sen. zn. . V poměrech projednávané věci ostatně o rozsáhlé dokazování (elektronická korespondence s dlužníkem předložená věřitelem) ani nešlo.

[17] K „zásadě dvouinstančnosti“ srov. především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož sjednocující význam je pro rozhodovací praxi tříčlenných senátů Nejvyššího soudu určující. V něm Nejvyšší soud vysvětlil, že meze dokazování v odvolacím řízení doznaly po novele provedené s účinností od 1. dubna 2005 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podstatných změn. Zásada dvouinstančnosti, jež ostatně není v českém právním řádu zásadou obecně platnou [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. listopadu 2003, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 128/2003 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. března 2008, sp. zn. (obě rozhodnutí jsou dostupná na webových stránkách Ústavního soudu)], se v občanském soudním řízení v apelačním systému upraveném prosazuje jen omezeně, potud, že odvolací soud je oprávněn zrušit odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jen z důvodů taxativně vypočtených v

[18] K dovolatelem namítané „překvapivosti“ napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud poukazuje na svou ustálenou judikaturu, podle níž platí, že byla-li právní otázka, kterou odvolací soud zkoumal s jiným výsledkem, zkoumána již soudem prvního stupně, mohl být rozhodnutím odvolacího soudu v dotčeném aspektu „překvapen“ jen účastník svých práv nedbalý a na jednání odvolacího soudu nepřipravený (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V poměrech dané věci platí řečené tím více, že napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím, jímž odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu, jenž nepoctivý záměr dlužníka dovodil též.

[19] Výrok o prohlášení konkursu na majetek dlužníka má povahu výroku závislého na výroku o zrušení oddlužení. V režimu ustanovení by tedy byl automaticky odklizen (zrušen), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zrušení oddlužení. To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti tomuto výroku (proti té části výroku usnesení odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu II. výroku o prohlášení konkursu), nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o prohlášení konkursu. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i (k přípustnosti dovolání) důvody R 86/2013.

[20] Rozhodné znění pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, zákon č , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. ledna 2020

JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu