Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 386/2020

22 Cdo 386/2020-252

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Heleny Novákové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně R., IČO XY, se sídlem v XY, zastoupené Mgr. Tomášem Šmucrem, advokátem se sídlem v Malé Doubravce 1242/27, proti žalované Š. K., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Renatou Wachtlovou, advokátkou se sídlem v Hořovicích, Pražská 346/33, o zdržení se užívání vodovodní přípojky a kanalizační přípojky, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2019, č. j. -220, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 10. 2018, č. j. -145, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zdržet se užívání vodovodní přípojky, včetně vodoměrné šachty s vystrojením zemní soupravou, a kanalizační přípojky, včetně revizní šachty, umístěných pod povrchem pozemků parcelní číslo XY a parcelní číslo XY v katastrálním území XY (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 11 983 Kč k rukám její zástupkyně do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala vlastnické právo k předmětným přípojkám, a i kdyby je prokázala, v důsledku udělení souhlasu k připojení a tím i k jejich užívání předchůdcem žalobkyně se nemůže domáhat uložení povinnosti zdržení se jejich užívání.

Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 9. 2019, č. j. -220, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 5 904 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky (výrok II). Přípojky považoval za příslušenství připojené nemovité věci a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně v řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) dovolání, jímž napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak. Za takovou otázku považuje „závěr, že vodovodní přípojka a kanalizační přípojka a priori tvoří příslušenství pozemku, který je jimi připojen k vodovodu a kanalizaci, aniž by však přitom bylo postaveno na jisto, že tyto přípojky jejich původní nabyvatel, vlastník uvedeného pozemku, skutečně příslušenstvím tohoto pozemku určil a tím tak projevil vůli, aby jejich vlastníkem, neprokáže-li se opak, jak požaduje ustanovení , o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), ve znění pozdějších předpisů, byl vlastník pozemku těmito přípojkami připojeného k vodovodu a kanalizaci“. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, za něž považuje dovolatelka závěr odvolacího soudu přijatý, aniž by bylo odvolacím soudem v této věci současně postaveno na jisto splnění podmínky podle ustanovení , , účinný do 31. 12. 2013, že jsou vodovodní přípojka a kanalizační přípojka příslušenstvím pozemku, pod jehož povrchem se nacházejí a který je ve vlastnictví žalované. Za správný považuje závěr, že přípojky vznikly jako součást zhotovovaného díla podle smlouvy o dílo z 27. 10. 2011, nesprávný je však závěr, že je A. Š. jako příslušenství pozemku převedl kupní smlouvou na CHRYSBERON a. s. a ta pozemek včetně přípojek převedla kupní smlouvou do vlastnictví žalované. Přípojky jako věci v právním slova smyslu nemusejí vždy vlastnicky sdílet osud pozemku připojovaného k vodovodu a kanalizaci. Jsou-li ve vlastnictví téhož vlastníka, záleží jen na něm, zda je určil příslušenstvím pozemku, a vzniklou nejistotu nelze zhojit bez dalšího dokazování pouhým výkladem smlouvy.

Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného. Přípojky splňují pojmové znaky vyplývající ze zákona pro příslušenství a závěr odvolacího soudu považuje za správný. Poukázala též na rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. ) o náležitostech dovolání, a to vymezení přípustnosti dovolání, které v dovolání absentuje.

Dovolání trpí vadami bránícími pokračování v dovolacím řízení.

Dovolací soud postupoval při posuzování dovolání vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „ “ (viz čl. II bod 2 části první A contrario).

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá [(dovolací návrh) ]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení ( ). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání ( věta první ). Absence řádného vymezení dovolacího důvodu proto brání pokračování v dovolacím řízení. Také požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Aby dovolání tento požadavek splnilo, musí v něm dovolatel uvést otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, a ustálenou rozhodovací praxi, od níž se odvolací soud při jejím řešení odchýlil, nebo uvést, že tato otázka dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena nebyla, anebo poukázat na rozdílná rozhodnutí dovolacího soudu při řešení uvedené otázky, případně se domáhat, aby v dosavadní praxi dovolacího soudu již vyřešená právní otázka byla posouzena jinak.

Může-li být dovolání přípustné jen podle , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. (dostupné na https://nalus.usoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavního soudu)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. , nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. ). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení) je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. ). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, aleo zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. ). Uvedené závěry potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. .

Podle až 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno. Od 1. 1. 2013 (účinnost novelizujícího , čl. II bod 7 jeho přechodných ustanovení a contrario) nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. ). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání ( věta druhá ).

Existencí právní otázky, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, je třeba rozumět otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu již vyřešená byla a dovolatel se domáhá jejího přehodnocení. Uvedený dovolací důvod nemůže tudíž spočívat v námitce rozporu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se zákonem, v nesprávných skutkových a právních závěrech odvolacího soudu. Pouhá polemika s napadeným rozhodnutím dovolání přípustným nečiní.

Dovolání neobsahuje řádné vymezení dovolacího důvodu ani splnění předpokladů přípustnosti, což brání pokračování v dovolacím řízení. Dovolatelka buduje položenou právní otázku na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci nalézacími soudy a prostřednictvím položené otázky tak pouze zpochybňuje zjištěný skutkový stav. S odkazem na právní úpravu vytýká nalézacím soudům nedostatečné dokazování a nesprávné hodnocení zjištěného skutku. Dovolatelka tak pouze polemizuje s procesním postupem nalézacích soudů a jejich skutkovými i právními závěry, aniž by řádně vymezila právní otázku hmotného nebo procesního práva, kterou má dovolací soud řešit. Dovolání rovněž neobsahuje řádné vymezení splnění předpokladů přípustnosti, neboť neoznačuje žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, který by vymezenou právní otázku řešil a v němž vyslovené závěry by měl dovolací soud přehodnotit. Dovolací soud tak přitom sám učinit nemůže. Námitky dovolatelky tudíž představují pouze tvrzené pochybení soudu při zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže, jak je uvedeno výše, založit přípustnost dovolání, neboť dovolatelka ve skutečnosti nezpochybňuje právní závěr soudu, ale skutkové podklady, ze kterých odvolací soud vycházel (k tomu srov. závěry Nejvyššího soudu např. v rozsudku ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. , v usnesení ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. ). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. ).

Dovolací soud proto dovolání trpící vadami bránícími pokračování v dovolacím řízení, jež nebyly ve lhůtě ( ) odstraněny, odmítl ( ), a v odůvodnění tohoto usnesení pouze stručně uvedl, proč je dovolání nepřípustné ( věta první ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být podle věty druhé odůvodněn.

Poučení: Nebudou-li povinnosti vyplývající z vykonatelného rozhodnutí dobrovolně splněny, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí či exekuci.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 2. 2020

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu