Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1324/20

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ROKEMONT s.r.o., se sídlem Pražská 108/10, Beroun - Závodí, zastoupené Mgr. Tomášem Šmucrem, advokátem se sídlem V Malé Doubravce 1242/27, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, č. j. -252, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2019, č. j. -220, a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 17. 10. 2018, č. j. -145, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu [poznámka ÚS: zřejmě ve smyslu d (dále jen " ")], když soudy neposkytly ochranu jejím právům podle y. Dále těmito rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatelky na ochranu vlastnictví podle y, když nebyly dány podmínky pro vyvlastnění podle y, k čemuž však údajně fakticky došlo.

2. Stěžovatelka svoji ústavní stížnost spojila s návrhem, aby Ústavní soud v řízení o její ústavní stížnosti přiznal podle postavení vedlejšího účastníka panu Aleši Štolcbartovi, který má na výsledku řízení právní zájem a se svým vstupem do řízení před Ústavním soudem projevil písemný souhlas, přiložený k ústavní stížnosti.

3. Stěžovatelka petitem ústavní stížnosti sice napadá jen v záhlaví citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud" nebo "odvolací soud") a rozsudek Okresního soudu v Berouně (dále jen "okresní soud" nebo také "prvostupňový soud" a "prvostupňové rozhodnutí"), nicméně z ústavní stížnosti je patrno, že svojí argumentací napadá i v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu, od jehož doručení ostatně počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008

sp. zn.

- všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jeho podání.

4. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že okresní soud v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované Šárky Kadeřábkové zdržet se užívání vodovodní kanalizační přípojky (včetně souvisejících zařízení), umístěné pod povrchem blíže specifikovaných pozemků v katastrálním území Beroun. Dospěl totiž k závěru, že žalobkyně neprokázala vlastnické právo k předmětným přípojkám.

5. Krajský soud v záhlaví citovaným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, jelikož přípojky považoval za příslušenství připojené nemovité věci a zdůraznil také závěr prvostupňového soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace stěžovatelky k podání žaloby v tomto řízení.

6. Následné dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro nepřípustnost, neboť nevymezila žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by měla být Nejvyšším soudem za podmínek daných zákonem projednána. Stěžovatelka rovněž řádně nevymezila dovolací důvod, když v dovolání primárně zpochybňovala jen zjištěný skutkový stav.

7. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.

8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení . Ústavní soud je totiž podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává též tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Jestliže však ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl proto dán pouze tehdy, byly-li by jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

10. Ke konkrétním námitkám stěžovatelky Ústavní soud uvádí následující.

11. Z obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů je patrno, že zejména krajský soud dostatečně a logicky přesvědčivě vysvětlil, že zmíněný A. Štolcbart byl prvním vlastníkem specifikovaných pozemků a proto byl také vlastníkem uvedené vodovodní a kanalizační přípojky, neboť ty se staly jejich příslušenstvím. Dne 23. 8. 2012 ovšem A. Štolcbart tyto pozemky prodal obchodní společnosti CHRYSBERON a.s., čímž přešlo na tuto společnost vlastnické právo k uvedeným přípojkám (neboť přípojky i nadále zůstaly příslušenstvím věci hlavní, tedy pozemků - srov. k tomu v podrobnostech zejména odst. 26 odůvodnění rozsudku krajského soudu, kde je vysvětlena rovněž problematika převodu vlastnického práva z pohledu katastrálních předpisů k nemovitým věcem, jež jsou zároveň příslušenstvím věci hlavní). Z uvedeného podle Ústavního soudu vyplývá, že ke dni 26. 11. 2015 již A. Štolcbart nebyl vlastníkem uvedených přípojek a proto je kupní smlouvou z téhož dne nemohl stěžovatelce prodat. Naopak žalovaná uvedené pozemky i s inženýrskými sítěmi (tzn. i s uvedenými přípojkami) koupila na základě kupní smlouvy ze dne 10. 12. 2013 od společnosti CHRYSBERON a.s. Rovněž Ústavní soud proto akceptuje závěr, že stěžovatelka nebyla aktivně legitimována k tomu, aby se po žalované v soudním řízení, jež předcházelo řízení před Ústavním soudem, domáhala zdržení se užívání daných přípojek.

12. Stěžovatelka ostatně sama v ústavní stížnosti proti těmto závěrům obecných soudů žádnou hlubší věcnou, natožpak ústavněprávní, argumentaci nenabízí a ani se o to nepokouší. Není přitom sporu o tom, že kanalizace původně vznikla jako nemovitá věc, nicméně tato ze své povahy byla příslušenstvím pozemků, pod jejichž povrchem se nachází. Ostatně ani v ústavní stížnosti se stěžovatelka nepokouší vyložit - čehož si povšiml i krajský soud při posuzování její odvolací argumentace - co by bylo myšleno "veškerým příslušenstvím" pozemků, o kterém i podle stěžovatelky hovoří kupní smlouva uzavřená mezi společností CHRYSBERON a.s. a A. Štolcbartem; stěžovatelka si tak i v ústavní stížnosti vystačí s prostým konstatováním, že A. Štolcbart uvedené přípojky k pozemkům nikdy neřadil. Nejenže zde tedy existuje zjevný rozpor mezi tím, co podle tvrzení stěžovatelky uvádí předmětná kupní smlouva, ale zároveň již krajský soud popsal, že na inženýrské sítě je nutno i s ohledem na právní úpravu v nahlížet jako na příslušenství věci hlavní (srov. odst. 20 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Případná - stěžovatelkou nyní prezentovaná - vůle prodávajícího A. Štolcbarta přípojky za příslušenství pozemku nepovažovat tak není podstatná. Z uvedeného je rovněž zřejmé, že k žádnému vyvlastnění v případě stěžovatelky nedošlo; celá věc se naopak jeví tak, že A. Štolcbart na stěžovatelku převedl více práv, než sám měl, což opět velmi příhodně poznamenal krajský soud.

13. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelky. Proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení .

14. Za této situace se Ústavní soud pro nadbytečnost již nezabýval návrhem stěžovatelky na přiznání postavení vedlejšího účastníka A. Štolcbartovi.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. května 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu