Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3937/14

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ĺubomíra Vanča, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. 1 KZV 147/2006 a usnesení Policie České republiky, Správy hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality ze dne 31. 3. 2008 ČTS: PSP 492/TČ - 2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení a d (dále jen " ") - rozhodl nálezem tak, že se nadepsaná usnesení orgánů činných v trestním řízení zrušují.

Policejní orgán shora uvedeným usnesením rozhodl ve smyslu § 159a odst. 1 tr. řádu o odložení věci podezření ze spáchání trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4 tr. zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, "případně" trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 2 tr. zákona, kterých se podle stěžovatele měly dopustit konkretizované osoby.

Proti tomuto usnesení stěžovatel coby poškozený podal stížnost, kterou Městské státní zastupitelství v Praze ústavní stížností rovněž napadeným usnesení zamítlo [§ 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu].

Vrchní státní zastupitelství v Praze sdělením ze dne 6. 1. 2015 č. j. 1 VZT 295/2009-95 (které stěžovatel předmětem ústavní stížnosti neučinil) stěžovatelův podnět ve smyslu , o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, zpochybňující postup policejního orgánu a městského státního zastupitelství, jako nedůvodný odložilo.

V uvedeném postupu orgánů činných v trestním řízení spatřuje stěžovatel porušení svých výše označených základních práv. Polemizuje se závěry těchto orgánů, které trestní stíhání specifikovaných osob shledaly nepřípustným, a to z

důvodu promlčení podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. řádu; stěžovatel dovozuje, že i kdyby byla udržitelná premisa, že nicotné sdělení obvinění nemohlo samo o sobě způsobit přerušení promlčecí doby, je třeba uzavřít, že trestní stíhání promlčeno není, neboť po tomto sdělení obvinění následovaly úkony policejního orgánu, které takový účinek vyvolaly, a mezi takové, jež podle něj způsobily přerušení promlčecí doby, řadí například obžalobu podanou dne 25. 7. 2001 Městskému soudu v Praze. Stěžovatel zdůrazňuje, že promlčení trestního stíhání Vrchní soud v Praze zmínil v usnesení ze dne 4. 3. 2008 sp. zn. jen ohledně jednoho ze skutků, které byly předmětem obžaloby, a pouze v souvislosti s jeho jinou právní kvalifikací, a v tomto usnesení uvedl, že promlčení trestního stíhání přichází v úvahu v případě, že by jednání bylo kvalifikováno jakožto trestný čin dle § 255 tr. zákona účinného v době spáchání trestné činnosti. Podle stěžovatele však jednání popsané v usnesení o odložení věci bylo kvalifikováno jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zákona, resp. předtím podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona.

Ústavní soud je podle ustanovení y (dále jen " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Podstatou projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s postupem orgánů činných v trestním řízení, na základě kterého byla odložena trestní věc podezření ze spáchání konkretizovaných trestných činů.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že otázka předpokladů stíhatelnosti trestných činů nepatří do oblasti těch základních práv a svobod, které jsou dle ustanovení y součástí ústavního pořádku. ani neupravují "detailní otázky trestního práva", nýbrž stanoví nezpochybnitelné a základní konstitutivní principy státu a práva; výkladem ustanovení a y lze pak dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je výlučně věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Proto pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu ustanovení písm. d) y - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna (srov. usnesení ve věci

sp. zn.

ze dne 8. 4. 1999, U 29/14 SbNU 291), což platí i pro stěžovatele.

V dané fázi trestního řízení nemohlo být jakkoli dotčeno ani jeho právo na spravedlivý proces; jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu [viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 12. 8. 2010 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], v tzv. fázi prověřování dle § 158 až 159b tr. řádu příslušný orgán státu pouze provádí šetření k prověření podezření ze spáchání trestné činnosti, jež vyvstalo na podkladě jeho vlastních poznatků, případně na základě trestního oznámení ve smyslu § 158 odst. 1, 2 tr. řádu. V tomto stadiu trestního řízení není dosud dán trestněprocesní vztah s konkrétním obviněným, který je nezbytným předpokladem toho, aby se poškozený vůbec mohl domáhat svých nároků v adhezním řízení dle tr. řádu, a ve vztahu k osobám, jež se v této fázi trestního řízení považují za poškozené, tudíž nelze vůbec uvažovat o garancích spravedlivého procesu ve smyslu a y, resp. věty první Úmluvy. Obdobný názor zastává ostatně též Evropský soud pro lidská práva, jestliže konstantně judikuje, že Úmluvy se ve vztahu k poškozenému neaplikuje na fázi trestního řízení před zahájením trestního stíhání (viz např. rozhodnutí ze dne 2. 10. 2006 ve věci Duchoňová v. Česká republika, stížnost č. 29858/03). Konečně stojí za pozornost i závěr, který již na počátku své rozhodovací činnosti učinil Ústavní soud v usnesení

sp. zn.

ze dne 26. 2. 1997, jímž zaujal základní postoj k otázce subjektivního práva poškozené osoby na trestní stíhání v podmínkách moderního státu.

Dlužno však dodat, že s přezkoumávaným postupem orgánů činných v trestním řízení může být spojeno porušení jiných specifických základních práv, zejména pak práva na život ve smyslu čl. 2 Úmluvy [k tomu, resp. k povinnosti orgánu státu vést účinné vyšetřování, viz usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 29. 10. 2013 (dostupné z http://nalus.usoud.cz)] a práva nebýt mučen nebo podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu ve smyslu čl. 3 Úmluvy [viz usnesení

sp. zn.

ze dne 17. 1. 2012 (dostupné tamtéž)], ve vztahu k nimž byly dovozeny - co do povinnosti státu k efektivnímu šetření - zásady odlišné; porušení takových práv stěžovatele však v ústavní stížnosti tvrzeno není, a s ohledem na konkrétní okolnosti případu je taková možnost vyloučena (srov. obdobně usnesení

sp. zn.

ze dne 3. 4. 2014).

Stěžovateli nesvědčí ani nosné důvody usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 26. 3. 2014 týkající se práva na ochranu soukromí a rodinného života ve smyslu ustanovení , 3 y a Úmluvy.

Ústavně garantovanou povinnost státu vést účinné vyšetřování oznámené trestné činnosti již nelze dovodit ve vztahu k tomu (konkrétnímu) právu na ochranu vlastnictví, které jako dotčené stěžovatel identifikuje jednáním, způsobilým podle jejího názoru naplnit skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4 tr. zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, "případně" trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 2 tr. zákona nebo podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona.

Lze proto konstatovat, že ve věci stěžovatele se uplatní obecné zásady zdrženlivosti, vyložené shora.

Na základě řečeného je namístě závěr, že se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle ustanovení usnesením (bez jednání) odmítl.

Stojí za zaznamenání, že ústavní stížnost proti sdělení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 6. 1. 2015 č. j. 1 VZT 295/2009-95 by představovala návrh, k jehož projednání není příslušný (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

,

a

), čemuž by odpovídalo jeho odmítnutí podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu