Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
86926.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 3709/14
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti P. G., t. č. Věznice Karviná, P.O.BOX 42, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. 4 To 31/2014 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 2014 sp. zn. 30 Nt 1314/2013 , takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 36 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobo d zrušil shora označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho trestněprávní věci.
Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným usnesením zamítl dle ustanovení § 325 odst. 1 a contrario tr. řádu žádost stěžovatele o přerušení výkonu trestu odnětí svobody a jeho stížnost proti tomuto usnesení Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností rovněž napadeným usnesením zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě namítá porušení práva na zákonného soudce, neboť má za to, že o jeho návrhu měl rozhodovat okresní soud, nikoliv soud krajský; argument, že vykonává společný trest na základě rozsudku obou soudů, dle stěžovatele nemůže obstát, neboť není možné vykonávat dva tresty současně, a dosud vykonává trest uložený mu rozsudkem soudu okresního. Soudy obou instancí rozhodovaly nadto v neveřejném zasedání a vycházely z důkazů, ke kterým se nemohl vyjádřit; rozhodnou otázku - posouzení jeho zdravotního stavu stěžovatele - posoudily ve zjevném rozporu s obsahem znaleckého posudku specializovaného lékaře MUDr. Martina Häckela, CSc., a to jen na základě stanoviska vězeňské lékařské komise, složené z lékařů bez příslušných atestací a odborných znalostí. Postup obecných soudů při hodnocení důkazů proto považuje stěžovatel za projev "svévole až libovůle".
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republik y (dále jen "Ústava ") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu ].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Novelou zákona o Ústavním soudu , provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. , bylo jeho ustanovení § 43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný tehdy, jestliže Ústavní soud dospěje k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů svými důvody obstojí i z hledisek ústavněprávních, a lze je do procesního kontextu, vymezeného ústavní stížností, převzít.
Tak je tomu i v dané věci.
Z odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu je zřejmé, že se stížnostní soud bezezbytku vypořádal se všemi stěžovatelem (rovněž v ústavní stížnosti) vznesenými námitkami (jak k namítané věcné nepříslušnosti krajského soudu, tak ku relevanci použitých skutkových podkladů), a to na základě důsledné, logicky konzistentní a s relevantní soudní praxí nekolidující argumentace (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 1990 sp. zn. 3 To 52/90 ), jejímž stěžejním bodům stěžovatel v ústavní stížnosti ostatně ani nikterak neoponuje. Na odůvodnění usnesení vrchního soudu proto postačí plně odkázat.
Sluší se dodat, že porušení stěžovatelova základního práva na spravedlivý proces nelze v daném typu řízení (srov. mutatis mutandis např. usnesení ze dne 19. 2. 2013
sp. zn. II. ÚS 3160/12
a usnesení ze dne 18. 3. 2014
sp. zn. II. ÚS 311/14
) spatřovat ani - bez dalšího - v tom, že soudy rozhodovaly v neveřejném zasedání.
Výše dovolané ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu umožňuje odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání je nicméně zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Podle tohoto ustanovení Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu