Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 4044/2019

20 Cdo 4044/2019-216

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného M. M., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Machem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Stará cesta č. 205, proti povinným 1) R. Č., narozenému dne XY, a 2) I. D., narozené dne XY, oběma bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Masařská č. 323/6, pro 2 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. , o dovolání povinných 1) a 2) proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. června 2019, č. j. -193, takto:

Dovolání povinných 1) a 2) se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 6. 2019, č. j. -193, potvrdil usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 18. 2. 2019, č. j. -172, kterým soud prvního stupně zamítl návrh povinných 1) a 2) na zastavení exekuce, kterou provádí soudní exekutor Mgr. Jan Jindra pod sp. zn. 118 EX 50/17 na základě pověření Okresního soudu v Opavě ze dne 9. 5. 2017, č. j. -27. Odvolací soud vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, že exekučním titulem v projednávané věci je vykonatelný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2016, č. j. -275, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze 7. 3. 2017, č. j. -310, k uspokojení pohledávky oprávněného na peněžité plnění ve výši 2 500 000 Kč s příslušenstvím (dále též jen „vymáhaná pohledávka“) a že povinní se opětovně domáhají zastavení nařízené exekuce z důvodu, že právo oprávněného na peněžité plnění přiznané exekučním titulem, zaniklo splněním v době od července 2010 do června 2012. Odvolací soud dospěl k závěru, že není dán důvod pro zastavení exekuce podle ustanovení , neboť k tvrzenému zániku práva, které je podrobeno exekuci, mělo dojít ještě před vydáním exekučního titulu. Povinní 1) a 2) se tak ve své podstatě domáhají věcného přezkumu exekučního titulu, který však ve vykonávacím řízení není přípustný. Povinnými 1) a 2) tvrzená subjektivní nemožnost zjistit dovozovaný zánik vykonávaného závazku dříve nemůže na uvedeném nic změnit, ani založit důvod pro zastavení exekuce podle ustanovení , neboť bylo pouze na povinných uplatnit tyto námitky v řízení, v němž byl vydán exekuční titul, a ve své podstatě jimi uplatňují dodatečnou procesní obranu proti výsledku nalézacího řízení, na kterou však v exekučním řízení reagovat nelze.

Proti usnesení odvolacího soudu podali povinní 1) a 2) dovolání. Namítají, že v projednávané věci je dán důvod pro zastavení exekuce podle ustanovení , neboť poté, co exekuční titul nabyl právní moci, povinní 1) a 2) na základě výsledků jiného soudního řízení zjistili, že oprávněnému bylo společností D. I. [ve vlastnictví povinných 1) a 2)] v době, kdy tuto společnost ovládal oprávněný, vyplaceno 16 072 609 Kč, čímž došlo k uhrazení vymáhané pohledávky. V době, kdy oprávněný ovládal společnost D. I., znemožnil povinným 1) a 2), kteří byli minoritními společníky, přístup k účetnictví této společnosti a znemožnil jim tak zjistit, že jejich společnost uhradila k rukám oprávněného částku 16 072 609 Kč. Skutečnost, že vymáhaná pohledávka byla uspokojena, zjistili povinní 1) a 2) až poté, co se na základě pravomocného soudního rozhodnutí stali jedinými spoluvlastníky společnosti D. I. (tedy až po zahájení exekučního řízení v projednávané věci). Vymáhanou pohledávku považují povinní 1) a 2) za uhrazenou, ačkoliv byla uhrazena z účtu společnosti D. I., neboť i oprávněným poskytnutá půjčka povinným 1) a 2), na jejímž základě vymáhaná pohledávka vznikla, byla uhrazena na účet společnosti D. I. Odvolací soud nesprávně věc posoudil, když dospěl k závěru, že není dán žádný důvod pro zastavení exekuce a povinní 1) a 2) se domáhají věcného přezkumu exekučního titulu, neboť podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. má k odstranění zjevných nespravedlností a zastavení exekuce v jiných závažných případech, které pro jejich možnou rozmanitost nelze s úplností předjímat, sloužit ustanovení . Dovolatelé konečně namítají, že soudy v předcházejícím řízení nenařídily jednání. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „ “, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby odpovídající právní otázka byla posouzena jinak (srov. ).

Nejvyšší soud již opakovaně vysvětlil, že ve vykonávacím řízení zásadně platí, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet. Stejně tak exekuční soud nepřihlíží k tomu, zda povinný uloženou povinnost splnil, případně v jakém rozsahu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. ). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. , bod IV a nález ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. , bod 14, 15).

Návrh na zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř proto, že exekuční titul přiznává plnění, které je v rozporu s hmotným právem (v daném případě mělo být plněno před vydáním exekučního titulu), lze podat jen zcela výjimečně, je-li exekuční titul zjevným výsledkem protiprávního jednání oprávněného nebo i třetí osoby, je-li přímým produktem takové nepoctivosti a povinný se objektivně nemohl již v nalézacím řízení nebo prostřednictvím k tomu určených opravných prostředků proti exekučnímu titulu účinně bránit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. ). Jestliže povinný těchto předchozích obran za účelem vyhledání a prokázání skutečností ve svůj prospěch nevyužil nebo na ně rezignoval či uspokojivě nevysvětlil a nedoložil, proč se brání až návrhem na zastavení exekuce, nelze v zásadě realizaci exekučního titulu pokládat za zjevnou nespravedlnost, jež by naplňovala kautely ústavnosti plynoucí ze závěrů vyjádřených např. v nálezech Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. , ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. nebo ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. . Rovněž není na místě ani uzavřít, že by takový exekuční titul byl v rozporu s obecnými zásadami právního státu.

Exekučním titulem je v projednávané věci vykonatelný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2016, č. j. -275, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze 7. 3. 2017, č. j. -310. Argumentují-li povinní 1) a 2) tím, že až po vydání předmětného exekučního titulu získali „z důvodu nepřátelského převzetí“ přístup k účetním informacím o peněžitých plněních, která byla za ně oprávněnému poskytnuta prostřednictvím společnosti D. I., a až dodatečně mohlo dojít ke zjištění těchto plateb, nelze pominout, že prostředkem k nápravě údajně nesprávných skutkových zjištění, na nichž soud postavil své původní meritorní rozhodnutí, je návrh na obnovu řízení podle ustanovení a násl. Za situace, kdy povinní 1) a 2) nijak nevysvětlili, zda využili (případně proč nevyužili) obnovy nalézacího řízení a namísto toho navrhli zastavení exekuce pro údajný zánik pohledávky ještě před vydáním exekučního titulu, nemůže dovolací soud uzavřít, že návrh na zastavení exekuce byl pro povinné 1) a 2) jedinou účinnou a tedy i nutně dovolenou zbraní, kterak zamezit údajnému zneužití práva ze strany oprávněného. Z povinnými 1) a 2) uváděných skutečností dále plyne, že oprávněný jim jako tehdy „menšinovým spoluvlastníkům“ údajně v době před vydáním exekučního titulu znemožnil přístup do účetnictví společnosti D. I. Tato okolnost však sama o sobě není skutečností, pro kterou by exekuční soud mohl uzavřít, že povinní 1) a 2) neměli žádnou dřívější a procesním právem výlučně předepsanou možnost obrany proti údajně neoprávněnému požadavku oprávněného, a to např. uplatněním požadavku k naplnění tzv. ediční povinnosti společnosti D. I. k vydání účetních dokladů (srov. ustanovení ) ještě v nalézacím řízení, případně že této možnosti požadovat naplnění ediční povinnosti využili, ale účetní doklady přesto nebyly předloženy. Stejně tak povinní neobjasnili, proč již v nalézacím řízení (případně v řízení o obnovu řízení) nevyužili znaleckého posudku Ing. Gabriely Bartošové ze dne 30. 9. 2014, z něhož by mělo vyplynout, že společnost D. I. vymáhanou pohledávku v letech 2010 až 2012 zaplatila. Uvádějí-li povinní 1) a 2), že vymáhané finanční prostředky ani nikdy neobdrželi, rovněž tato jejich skutková námitka (jež je v rozporu se zjištěními učiněnými v nalézacím řízení) nemůže bez dalšího (viz výše) založit důvod pro zastavení exekuce podle ustanovení Konečně namítají-li povinní 1) a 2), že za společnost D. I., jejímž jsou od 7. 2. 2018 jedinými společníky, „prohlásili v rámci exekučního řízení, že částka 16.072.609 Kč vyplacená společností oprávněnému sloužila mimo jiné rovněž k úhradě pohledávky z exekučního titulu“, nejde o tvrzení nové právní skutečnosti, ale povinní skrze ně opakují, že vymáhaná částka byla oprávněnému prostřednictvím společnosti D. I. ještě před vznikem exekučního titulu zaplacena. Proč tato námitka bez dalšího neobstojí jako důvod pro zastavení exekuce, bylo již vysvětleno výše.

Ze shora uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. ) se podává, že skutková neshoda mezi oprávněným a povinným na tom, zda plnění uložené exekučním titulem bylo nebo nebylo poskytnuto ještě před jeho vydáním, nemůže být sama o sobě důvodem pro zastavení exekuce podle , jestliže povinný neuvede a nedoloží konkrétní okolnosti, pro které nemohl využít jiných institutů ukotvených v procesním právu, které by vedly k nápravě údajně nesprávného skutkového zjištění ještě v nalézacím řízení nebo v řízení o obnovu řízení. Teprve v případě, že povinný uvede a doloží, že takové procesní prostředky nemohl využít, má exekuční soud prostor zabývat se k návrhu na zastavení exekuce podle ustanovení tím, zda k plnění před vydáním exekučního titulu ve formě rozhodnutí soudu skutečně došlo a pokud ano, jestli je v souladu se zásadami právního státu exekučním titulem uložené plnění vymáhat.

Právní závěr odvolacího soud, že návrh povinných 1) a 2) na zastavení exekuce za jimi vylíčené situace nemůže obstát, je tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, když realizaci exekučního titulu nelze v daném případě pokládat za rozpornou s principy právního státu.

Jde-li o výhradu povinných 1) a 2), že soud prvního stupně ani odvolací soud nenařídily za účelem rozhodnutí o jejich návrhu na zastavení exekuce jednání, jde o výtku ve smyslu , která neobstojí vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné.

Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, není dovolání povinných 1) a 2) přípustné; Nejvyšší soud je tedy v souladu s ustanovením odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu ( a násl. , o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 1. 2020

JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu