Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
2D7ABA0974D9E334C125854800199847.html
HTML · 16.18 KB
No categories available
29 Cdo 35/2019
29 Cdo 35/2019-387
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce I. C. Finance Corp., s. r. o., se sídlem v Lysé nad Labem, Vojanova 1076/21, PSČ 289 22, identifikační číslo osoby 27 12 68 03, zastoupeného Mgr. Janou Šubrtovou, advokátkou, se sídlem v Milovicích, U Sokolovny 271, PSČ 289 23, proti žalovanému R. Š., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Richardem Novákem, advokátem, se sídlem v Brně, Dvořákova 588/13, PSČ 602 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 248/2012 , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2018, č. j. 12 Cmo 164/2018 -347, takto:
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové směnečným platebním rozkazem ze dne 22. února 2013, č. j. 38 Cm 248/2012 -5, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci směnečný peníz ve výši 50.000,- Kč s 6% úrokem od 1. prosince 2009 do zaplacení, (SMĚNEČNOU) odměnu 166,66 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 2.510,- Kč.
Rozsudkem ze dne 14. dubna 2015, č. j. 38 Cm 248/2012 -141, Krajský soud v Hradci Králové směnečný platební rozkaz zrušil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 1. prosince 2015, č. j. 12 Cmo 202/2015 -173, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Usnesením ze dne 14. září 2016, č. j. 38 Cm 248/2012 -230, Krajský soud v Hradci Králové povolil obnovu řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 C 248/2012 ; Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. dubna 2017, č. j. 12 Cmo 364/2016 -262, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Následně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. března 2018, č. j. 38 Cm 248/2012 -316, výše označený směnečný platební rozkaz (opětovně) zrušil (výrok I.) a žalobci uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 39.450,30 Kč (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 29. srpna 2018, č. j. 12 Cmo 164/2018 -347, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku v tomto znění:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. dubna 2015, č. j. 38 Cm 248/2012 -141, změněný rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. prosince 2015, č. j. 12 Cmo 202/2015 -173, se mění tak, že směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. února 2013, č. j. 38 Cm 248/2012 -5, se zrušuje. Tento rozsudek nahrazuje rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. dubna 2015, č. j. 38 Cm 248/2012 -141, změněný rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. prosince 2015, č. j. 12 Cmo 202/2015 -173 (první výrok).
Dále odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. března 2018 ve výroku II. o nákladech řízení tak, že žalobci uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 64.726,30 Kč (druhý výrok) a na náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení částku 10.488,30 Kč (třetí výrok).
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení čl. I. § 17 zákona č. 191/1950 Sb. , zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon “) – uzavřel, že žalovaný směnkou zajištěnou pohledávku (z titulu půjčky) zcela uhradil; současně s poukazem na skutkové okolnosti nabytí směnky žalobcem dovodil, že žalovanému ve vztahu k žalobci (jako novému majiteli směnky) kauzální námitky přísluší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “).
Učinil tak proto, že dovolatel kritikou postupu odvolacího soudu podle ustanovení § 213a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. namítá existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci (tj. neuplatňuje způsobilý dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. o. s. ř. ). Navíc je z obsahu spisu zjevné, že sám žalobce navrhl „provést důkazy listinami z trestního spisu Městského soudu v Brně – sp. zn. 6 T 80/2014 “ (viz protokol o jednání ze dne 17. března 2015 – č. l. 100-101). Skutečnost, že u následného jednání (dne 7. dubna 2015) na provedení důkazu listinami netrval, je (jde-li o oprávnění soudu provést důkaz listino u v tomto spise obsaženou – protokolem o výslechu obviněného M. M. ze dne 31. července 2014) právně nevýznamná.
K tomu srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. srpna 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008 , a ze dne 31. března 2015, sp. zn. 21 Cdo 1467/2014 , uveřejněné pod čísly 27/2010 a 91/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sen. zn. 29 ICdo 30/2014 .
Rovněž výhradou, podle níž odvolací soud hodnotil smlouvu o převodu cenného papíru, aniž touto listino u provedl důkaz, dovolatel neuplatňuje způsobilý dovolací důvod (nepolemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem), nýbrž tvrdí existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Navíc i v tomto případě je zcela nepochybné, že důkaz zmíněnou listino u provedl soud prvního stupně, přičemž odvolací soud neměl povinnost zmíněný důkaz opakovat (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1640/2011 , k jehož závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v usnesení ze dne 27. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 534/2014 ).
Konečně Nejvyšší soud nemá pochybnosti ani o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu není nepřezkoumatelné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 , uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Závěrem Nejvyšší soud dodává, že na rozdíl od žalovaného nemá dovolání za nepřípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. Předmětem řízení totiž byla částka převyšující 50.000,- Kč (konkrétně částka 50.166,60 Kč); odměna podle čl. I. § 48 odst. 1 bodu 4. směnečného zákona totiž není příslušenstvím pohledávky (§ 121 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb. , občanského zákoníku , respektive § 513 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , když dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 27. prosince 2018), která podle ustanovení § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu v aktuálním znění), činí (z tarifní hodnoty 50.166,60 Kč) 3.140,- Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. o. s. ř. ); celkem činí 4.162,40 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 1. 2020
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu