Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
AB987C5FC4B089A5C125853A001D9829.html
HTML · 15.02 KB
No categories available
21 Cdo 4070/2019
21 Cdo 4070/2019-409
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce P. E., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Michalem Vogelem, advokátem se sídlem v Liberci, Sokolovské nám. č. 312/1, proti žalovanému Dopravnímu podniku měst Liberce a Jablonce nad Nisou, a. s. se sídlem v Liberci, Mrštíkova č. 3, IČO 47311975, zastoupenému JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem se sídlem v Liberci, U Soudu č. 363/10, o zaplacení 174.140,- Kč s příslušenstvím, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 15 C 227/2008 , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 26. června 2019, č. j. 30 Co 286/2018 -363, ve znění usnesení ze dne 23. července 2019, č. j. 30 Co 286/2018 -367, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 26. 6. 2019, č. j. 30 Co 286/2018 -363, ve znění usnesení ze dne 23. 7. 2019, č. j. 30 Co 286/2018 -367, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. [dovolatel namísto skutkových zjištění soudů, že „při pracovním úrazu ze dne 26. 11. 2004 utrpěl žalobce zhmoždění povrchu hlavy ve vlasové části a zhmoždění hrudní stěny“, že „pracovní neschopnost a bolest vzniklá u žalobce v souvislosti s těmito postiženími jeho zdraví, která lze považovat za prokázané zdravotní následky jeho pracovního úrazu utrpěného dne 26. 11. 2004, vznikla u žalobce v den tohoto úrazu (26. 11. 2004) a trvala nejdéle po dobu jednoho měsíce, zdravotní stav se tedy ustálil nejpozději dne 26. 12. 2004“ a že „resistence na hlavě žalobce neměla příčinnou souvislost s úrazovým dějem“, nesouhlasí s hodnocením důkazů (se stanoviskem znalce), předestírá vlastní (odlišná) skutková zjištění (že „všechna bodová ohodnocení, která jsou uvedena v lékařském posudku, mají souvislost s pracovním úrazem žalobce, že všechny jeho zdravotní problémy mají souvislost s pracovním úrazem, že rezistence souvisí s pracovním úrazem a že její léčení nemohlo skončit 31. 12. 2004“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci, že „žalobci promlčecí doba začala běžet až od vyhotovení lékařského posudku a že nárok žalobce nemůže být promlčený“], a v dovolacím řízení tedy nelze pro uvedený nedostatek pokračovat.
Rozhodnutí odvolacího soudu je ostatně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce, kdy počíná běh subjektivní promlčecí lhůty v případě uplatněného nároku na náhradu škody na zdraví způsobenou pracovním úrazem, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2877/2004 , uveřejněný pod č. 52/2006 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3492/2012 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 389/2013 , a v nich vyjádřený názor, že poškozený se dozví o škodě spočívající v bolestném a ve ztížení společenského uplatnění zpravidla v době, kdy lze objektivně provést ohodnocení bolestného a ztížení společenského uplatnění, neboť tehdy má poškozený k dispozici skutkové okolnosti, z nichž lze škodu zjistit, počátek běhu promlčecí lhůty se neodvíjí od poznatků poškozeného o odborném posouzení výše nároku, nýbrž od jeho znalostí o skutkových okolnostech, z nichž lze škodu zjistit; k otázce posouzení vznesené námitky promlčení z hlediska dobrých mravů srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 , který byl uveřejněn pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 740/2009 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1420/2010 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 389/2013 , a v nich vyjádřený právní názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje, a že uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil, přičemž tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení] a není důvod, aby uvedené otázky byly posouzeny jinak.
Namítá-li žalobce s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3492/2012 , sp. zn. 21 Cdo 376/98 , sp. zn. 21 Cdo 752/2010 , že se soudy při posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř. o. s. ř. ), a s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2287/2014 , sp. zn. 28 Cdo 5014/2009 , že se soudy při posouzení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř. o. s. ř. ), potom pomíjí, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s právními závěry v těchto rozhodnutích přijatými; soud však ve zmiňovaných věcech vycházel z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než je dán v projednávané věci.
Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. o. s. ř. , protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Dovolatel v dovolání navrhl odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Lze poukázat na to, že Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 , dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř. o. s. ř. ), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatele na odklad vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. o. s. ř. ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 1. 2020
JUDr. Mojmír Putna předseda senátu