Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 4195/2018

33 Cdo 4195/2018-384

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Ekonomické stavby s.r.o., se sídlem Chotíkov 479, identifikační číslo osoby 25224476, zastoupené JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou, se sídlem Plzeň, sady 5. května 296/36, proti žalovaným 1) P. K., a 2) P. K., oběma bytem XY, zastoupeným Mgr. Alexandrou Juráčkovou, advokátkou, se sídlem Praha, Jungmannova 23/11, o zaplacení 199 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2018, č. j. -361, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 3. 2017, č. j. -285, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně vůči žalovaným domáhala zaplacení 199 800 Kč s 8,05 % úrokem ročně od 29. 11. 2014 do zaplacení rukou společnou a nerozdílnou, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.

Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 3. 2018, č. j. -361, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o nákladech řízení účastníků, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a státu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 , dále jen „ “).

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle věty první dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přípustnost dovolání nemůže být založena tvrzeným rozporem závěru odvolacího soudu ohledně účinků koncentrace řízení s rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 98/2013. Z citovaného rozhodnutí (mimo jiné) vyplývá, že účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení nenastanou, jestliže účastníci nebyli o tzv. koncentraci řízení a o jejích účincích poučeni jednak v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k dalšímu jednání, jednak před skončením přípravného jednání, jednání nebo dalšího jednání, má-li v této době nastat tzv. koncentrace řízení. První jednání lze pokládat ve smyslu ustanovení věty druhé za skončené jen tehdy, byly-li při něm provedeny alespoň všechny úkony uvedené v ustanoveních a 2 Odvolací soud v souladu s uvedenými závěry v projednávané věci vyšel ze zjištění (jež dovoláním nebyla zpochybněna), že účastníci nebyli soudem prvního stupně o koncentraci poučeni před skončením toho kterého jednání, kdy měla koncentrace nastat, a zároveň při žádném z proběhlých jednání (dne 1. 7. 2015, dne 9. 9. 2015 a dne 15. 6. 2016) nebyly soudem prvního stupně provedeny úkony uvedené v ustanovení a 2 Vzhledem k tomu, že účinky koncentrace řízení nenastaly, je bezpředmětná i námitka, že soud neměl přihlížet k tvrzením a důkazům uplatněným poté, co byli žalovaní soudem vyzvání k jejich doplnění podle , neboť absentuje vztah ustanovení a 3 a ustanovení , takže se odvolací soud svým postupem nemohl odchýlit ani od závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. , na něž sama žalobkyně odkazuje.

Přípustnost dovolání nezakládá námitka, že se odvolací soud svým postupem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky rozsahu a objemu dokazování v odvolacím řízení dle Především platí, že k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen (za zde nenaplněného) předpokladu, že je dovolání přípustné ( ). Odkazuje-li dovolatelka na rozhodnutí ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. , nebo na rozhodnutí ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. , Nejvyšší soud se v uvedených rozhodnutích sice k otázce rozsáhlosti doplnění dokazování v odvolacím řízení vyjádřil, žalobkyně však přehlíží, že na jejím řešení není rozhodnutí v projednávané věci založeno.

Správnost závěru odvolacího soudu, že vymáhání smluvní pokuty vzniklé porušením povinnosti žalovaných je za zjištěných okolností výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, dovolatelka spojuje s řešením otázky, zda „právní posouzení a závěr odvolacího soudu založený na nesprávně zjištěném skutkovém stavu nemá opodstatnění v dovolacím řízení“. Vyjadřuje přesvědčení, že „taková otázka by měla být předmětem přezkumu v dovolacím řízení“, poukazujíc na nález Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. . Namítá, že dotyčné skutkové zjištění, z něhož napadené rozhodnutí vychází, nemá oporu v provedeném dokazování, namítá, že odvolací soud se nevypořádal se vším, co vyšlo v řízení najevo, neozřejmil, jak dospěl k závěrům, že žalobkyně měla povinnost vyplývající z příkazní smlouvy ve vztahu k žalovaným a že nevyvinula takovou činnost, která by ve svém důsledku vedla k vytvoření možnosti žalovaným uzavřít konkrétní smlouvu o úvěru s konkrétní bankou, resp. jaké důkazy a úvahy jej k takovému zjištění vedly. Tímto postupem se dle jejího přesvědčení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe reprezentované rozhodnutím sp. zn. , přičemž ohledně přípustnosti dovolání odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. .

K uvedeným námitkám je třeba především poznamenat, že byť dovolatelka pro podporu své argumentace ve prospěch přípustnosti dovolání odkazuje na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. , neformuluje žádnou otázku procesního práva, jejíž odlišné posouzení by se mohlo promítnout do výsledku řízení. Napadá správnost skutkových zjištění s přesvědčením, že jejich prostřednictvím zpochybňuje i právní posouzení věci. Přehlíží přitom, že dotyčná skutková okolnost (zda existence či neexistence a splnění povinnosti zajistit žalovaným úvěr) nebyla z hlediska právního posouzení věci podstatná, neboť odvolací soud stěžejním důvodem pro zamítnutí žaloby shledal to, že výkon práva žalobkyně na smluvní pokutu je v rozporu s dobrými mravy, nikoliv však ale z důvodu nesplnění uvedené povinnosti žalobkyní, ale proto, že žalobkyně žalované vyzvala k uzavření smlouvy o dílo, ač věděla, že tito nedisponují finančními prostředky na splnění svých závazků (úhradu zálohy), a současně je ubezpečila, že až do získání úvěru nejsou pro ně lhůty uvedené ve smlouvě o dílo závazné. Navíc je třeba konstatovat, že námitky ke skutkovým zjištěním soudu a k hodnocení důkazů odvolacím soudem přípustnost dovolání založit nemohou. Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle Dovolatelkou formulované námitky neodpovídají kritériím stanoveným v , její odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. , a ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. , nejsou přiléhavé, neboť v uvedených případech Nejvyšší soud dovolání projednával podle účinného do 31. 12. 2012, kdy dovolání bylo možné odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu , Nejvyšší soud je odmítl ( ).

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 1. 2020

JUDr. Ivana Zlatohlávková předseda senátu