Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 4045/2019

21 Cdo 4045/2019-187

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce A. M., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., advokátem se sídlem v Teplicích, Školní č. 646/20, proti žalované ZAPA beton a. s. se sídlem v Praze 4, Vídeňská č. 495, IČO 25137026, zastoupené JUDr. Romanem Poláškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova č. 2022/12, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2019, č. j. -161, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2019, č. j. -161, není přípustné podle ustanovení , podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení a věty první – nepodléhá), že „...žalobce se dopustil jednání, které bylo důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru…“, tedy, že „… svěřil služební vozidlo ve dnech 4. 7. 2017, 13. 7. 2017, 31. 7. 2017 a 2. 8. 2017 své manželce, která ho použila k cestě do XY, kde žalobce vlastní nemovitost, přičemž cesty uskutečněné ve dnech 4. 7. 1017 a 31. 7. 2017 vykázal jako pracovní…“, a že „…jednal v rozporu s čl. VII. odst. 3 a čl. VIII. Dohody o užívání vozidla k pracovním a soukromým účelům ze dne 1. 7. 2017 a vnitřním předpisem žalované Směrnicí o vozovém parku ze dne 23. 5. 2016…“.

Za této situace je závěr odvolacího soudu, že „… uvedené jednání dosahuje intenzity zvlášť hrubého porušení pracovních povinností…“, souladný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, vztahující se k této otázce [k otázce hodnocení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení srov. (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě) rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. , uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. , uveřejněný pod č. 21/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. , anebo – přímo ve vztahu k ustanovení – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. , uveřejněný pod č. 25/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; k otázce důsledků útoku na majetek zaměstnavatele srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. , uveřejněný pod č. 25/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. , a v nich vyjádřený právní názor, že útok na majetek zaměstnavatele, ať už přímý (např. krádeží, poškozováním, zneužitím apod.), nebo nepřímý (např. pokusem odčerpat část majetku zaměstnavatele bez odpovídajícího protiplnění, popř. vykázání soukromých cest jako pracovních jako v tomto případě), představuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy obsažené v ustanovení tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem; ve vztahu k otázce ztráty důvěry v loajalitu a poctivost zaměstnance srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. , a zde vyjádřený právní názor, že ve vztazích zaměstnavatele a zaměstnance je nezbytná vzájemná důvěra, spolehlivost zaměstnance a jeho poctivost ve smyslu ustanovení , jež zároveň ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu (újmu), ať už majetkovou, nebo morální], a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

Přípustnost dovolání tak nezakládá odkaz žalobce na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. , resp. ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. , neboť, jak již bylo též uvedeno, v obecné rovině je se závěry v těchto rozsudcích uvedenými rozsudek odvolacího soudu v souladu, neboť odvolací soud vzal do úvahy všechny rozhodné skutečnosti a tyto vyhodnotil (hodnocení osoby zaměstnance, délky jeho pracovního poměru, výše způsobené škody, oproti tomu postavil problém zneužití pracovního zařazení a důvěry zaměstnavatele žalobcem, snahu žalobce zakrýt své jednání – srov. bod 10 odůvodnění napadeného rozsudku).

Namítá-li dále žalobce, že odvolací soud neprovedl jím navržené důkazy a že odvolací soud „nedostál svému závazku co do řádného vyhodnocení důkazů“, pak neprovedení navrženého důkazu, resp. nepřezkoumatelnost rozhodnutí, dovolací soud posuzuje jako tzv. jinou vadu řízení, ke které lze přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ). Tvrzení žalobce o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v , přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. , ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. , a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. ).

Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení , protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 1. 2020

JUDr. Mojmír Putna předseda senátu