Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1030/2018

30 Cdo 1030/2018-158

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce M. R., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Lucií Petránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 80 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2017, č. j. -135, takto:

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se po částečném zpětvzetí žaloby domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 80 000 Kč, jež mu měla být způsobena nezákonným trestním stíháním. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. , byl žalobce obžaloby zproštěn.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 9. 2016, č. j. -100, uložil žalované zaplatit žalobci částku 30 000 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení z této částky za dobu od 15. 12. 2014 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu v části požadující zaplacení částky 50 000 Kč s úroky z prodlení (výrok II) a uložil žalované zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 29 040 Kč (výrok III).

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 8. 2017, č. j. -135, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé pod bodem II potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a ve vyhovujícím výroku o věci samé pod bodem I změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ohledně částky 30 000 Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud též rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 1 800 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

Žalobce výslovně dovoláním napadl jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. II bod 2 ), dále jen „ “

V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, není Nejvyšší soud funkčně příslušný, a proto řízení o tomto dovolání podle ustanovení věty první zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 4. 9. 2003, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Pokud však žalobce odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí v „zamítavém výroku“ (správně „měnícím výroku“ – pozn. Nejvyššího soudu) bylo překvapivé, nepředvídatelné a neočekávatelné, nebylo ani dostatečně odůvodněné, navíc bylo v rozporu se zásadou rozhodování ve stejných věcech stejně, pak jeho námitka nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu , jestliže odvolací soud při svém rozhodování nepřihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, nevzal v úvahu něco jiného, než co bylo známo také účastníkům řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. , a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. ) a rovněž náležitě vysvětlil rozdíl v zadostiučinění přiznaném žalobci a Š. K. (dříve R.).

Námitka existence opominutých důkazů také nemůže založit přípustnost dovolání podle , neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, jestliže je zřejmé, že provedení žalobcem namítaných důkazů by bylo zjevně nadbytečné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sen. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. ). Konkrétně navrhoval-li žalobce provedení listinného důkazu protokolem o jednání ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. a v něm obsaženým výslechem I. K. a výslechem svědka V. P., je zjevné, že tyto důkazy žalobce navrhoval k prokázání zásahu do jeho rodinného a soukromého života, a to vedle výslechu Š. K., bývalé manželky žalobce, který v posuzovaném řízení byl proveden. Pokud žalobce navrhoval provedení důkazu trestním spisem (konkrétně výslech žalobce, podání vysvětlení žalobce, návrhy a stížnosti žalobce, zproštění obžaloby jeho kolegy), tento důkaz žalobce navrhoval k prokázání délky trestního stíhání, která byla v řízení skutečností nespornou. Tyto žalobcem navržené důkazy, jejichž provedení bylo zamítnuto, lze tak hodnotit jako zjevně nadbytečné.

Namítá-li žalobce v bodu IV. dovolání, že soud prvního stupně na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a v souvislosti s tím k nesprávnému právnímu závěru, když soudy uvedly, že skutek spáchaný žalobcem měl minimálně znaky přestupku, dále, že výpověď žalobce k lustraci kontrolované osoby nebyla důvodem trestního stíhání, jakož i to, že svědci potvrdili zásah a intenzitu do pracovní sféry žalobce, konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a jeho námitky proto přípustnost dovolání ve smyslu nemohou založit, neboť jde ve skutečnosti o námitky proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení ( ).

Žalobce dále nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další námitku uvedenou v dovolání týkající se dostatečnosti poskytnuté satisfakce. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. , nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. ).

Žalobcem namítaná vada řízení (nedostatek poučení o procesních břemenech) nemůže založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítané vadě řízení dovolací soud přihlíží podle jen tehdy, je-li dovolání přípustné.

S ohledem na uvedené, Nejvyšší soud dovolání žalobce podané proti rozsudku odvolacího soudu podle jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 1. 2020

JUDr. Pavel Simon předseda senátu