Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 864/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného Mgr. Lucií Petránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. 3, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -158 ze dne 16. 1. 2020 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -135 ze dne 24. 8. 2017, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a dále Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným trestním stíháním (skončeným zproštěním obžaloby).

2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") č. j. -100 ze dne 16. 9. 2016 bylo vedlejšímu účastníkovi uloženo zaplatit stěžovateli 30 000 Kč s úroky z prodlení (výrok I), v části požadující zaplacení 50 000 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta (výrok II) a vedlejšímu účastníkovi bylo uloženo nahradit stěžovateli náklady řízení. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") změnil výrok I rozsudku nalézacího soudu - napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele v celém rozsahu a zavázal jej k náhradě nákladů obou řízení ve výši 1 800 Kč. Stěžovatel následně napadl dovoláním oba uvedené rozsudky. V části směřující proti rozsudku nalézacího soudu bylo dovolací řízení před Nejvyšším soudem (dále též "dovolací soud") zastaveno (výrok I napadeného usnesení), dovolání proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl z většiny pro nepřípustnost, jednu z námitek (dostatečnost poskytnuté satisfakce) pro vady spočívající v nevymezení předpokladů přípustnosti (výrok II), a konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

3. Stěžovatel se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení jeho práva na soudní ochranu podle a d (dále jen " "). Odvolací soud pochybil, změnil-li vyhovující výrok rozsudku nalézacího soudu, aniž by zopakoval nebo doplnil důkazy - přestože konstatoval, že nalézací soud správně zjistil skutkový stav, odchýlil se od něj bez provedení dalších důkazů. Ve skutkově totožné věci stěžovatelovy bývalé manželky přitom potvrdil rozsudek nalézacího soudu č. j. -65 ze dne 17. 7. 2015, kterým jí byla přiznána částka 35 000 Kč s příslušenstvím. Rozsudek odvolacího soudu byl podle stěžovatele překvapivý, nedostatečně odůvodněný a nepředvídatelný; Nejvyšší soud pochybil, nepřihlédl-li k těmto skutečnostem. Stěžovatel je přesvědčen, že kdyby byl seznámen s úvahami odvolacího soudu a měl možnost se k nim vyjádřit, osvětlil by odvolacímu soudu rozpory ve skutkových zjištěních a přesvědčil by jej k jinému právnímu závěru.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s , o Ústavním soudu (dále jen " "), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti; může tak učinit jen tehdy, shledá-li porušení základního práva či svobody, neboť je podle y soudním orgánem ústavnosti. Pokud obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatele, zmíněné otázky posoudily odlišně od stěžovatelova přesvědčení a svá právní posouzení přiléhavě a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu zásadně nepřípustná. Po seznámení s obsahem napadených rozhodnutí Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů žádné pochybení, natož takové, které svou intenzitou porušovalo základní práva stěžovatele. Svou argumentací stěžovatel pokračuje v polemice se závěry obecných soudů; právo na soudní ochranu podle y však neznamená právo na příznivé rozhodnutí ve věci.

6. Nalézací soud, který jinak učinil správná a dostačující skutková zjištění a v zásadě věc i správně posoudil po právní stránce (správně použil kritéria vymezená zákonem a sjednocujícím stanoviskem Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 27. 6. 2012), podle odvolacího soudu pouze "přecenil hledisko, dle něhož se má při stanovení náhrady nemajetkové újmy soud zabývat obdobnými případy a srovnat je". Odvolací soud hodnotil odlišně intenzitu újmy vzniklé stěžovateli, neboť shledal, že případ stěžovatelovy bývalé manželky byl z hlediska negativního dopadu (byť téhož) nezákonného trestního stíhání skutkově odlišný (osobní život, zdravotní stav, pracovní sféra). Odvolací soud svůj odlišný postoj odůvodnil a uzavřel, že konstatování porušení práv stěžovatele a omluva, jichž se mu již dostalo, představují dostatečné odčinění vzniklé újmy.

7. V uvedeném závěru ani jeho odůvodnění nespatřuje Ústavní soud exces vybočující z požadavků a násl. y. Nedostatky neshledává ani v posouzení Nejvyššího soudu, podle kterého překvapivost rozhodnutí (a tedy přípustnost dovolání podle ) nemůže založit rozhodnutí odvolacího soudu, v němž nepřihlížel k něčemu jinému, než bylo tvrzeno či jinak vyšlo najevo v nalézacím řízení, nebo co uplatnili účastníci v odvolacím řízení. Rovněž stěžovatelovy výtky směřující k vadám dokazování a řádnému zjištění skutkového stavu byly vypořádány jak odvolacím, tak i dovolacím soudem. Obsah napadených rozhodnutí je ostatně stěžovateli znám, nemá smysl je zde znovu reprodukovat.

8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. dubna 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu