Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3382/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti P. Š., zastoupeného JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se sídlem Praha 2, Mikovcova 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014 č. j. -33, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2014 sp. zn. a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. 10. 2013 č. j. -781, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu dotačního podvodu podle , odst. 5 písm. c) a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let; stěžovateli byla rovněž uložena povinnost nahradit způsobenou škodu, a to společně a nerozdílně se spoluobžalovanou. Stěžovatel dále navrhuje zrušení označeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle d.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že trestní soudy jej uznaly vinným, aniž by byl prokázán jeho úmysl ve vztahu ke spáchání výše uvedeného trestnému činu. V návaznosti na to brojí proti uložení povinnosti nahradit společně a nerozdílně se spoluobžalovanou škodu způsobenou trestným činem, zejména když z trestné činnosti nezískal pro svou osobu žádný majetkový prospěch.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, výše popsané námitky stěžovatel uplatňoval v rámci své obhajoby v průběhu trestního řízení. Pokud jde o takovou situaci, Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti ( y) a nepřísluší mu, aby vystupoval v roli další přezkumné instance v trestním řízení. Ústavní soud není trestním soudům nadřízen, a nemá tudíž provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení, pokud ovšem postupem těchto soudů nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele (srov. např. nález

sp. zn.

).

K tomu však v projednávaném případě nedošlo. Je právem a současně povinností trestních soudů hodnotit důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, jednotlivě i v jejich souhrnu. Při hodnocení důkazů nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu, tzn. že musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi zjištěnými soudem a být jejich logickým důsledkem, což má soud za povinnost náležitým způsobem rozvést v odůvodnění rozhodnutí (viz např. usnesení

sp. zn.

a předchozí judikaturu tam citovanou).

V posuzovaném případě již nalézací soud srozumitelně a dostatečně podrobně zdůvodnil, z čeho dovozuje úmyslné zavinění stěžovatele ve vztahu ke spáchání zločinu dotačního podvodu, za který byl odsouzen. Soud správně poukázal na rozpory a nesrovnalosti v jeho výpovědi a zdůraznil mj., že stěžovatel věděl o tom, že zdravotně postižení zaměstnanci, na jejichž zaměstnávání byl získán od Úřadu práce České republiky - krajská pobočka pro hlavní město Prahu, příspěvek, reálně dostávají jen menší část smluvní mzdy. Rovněž z dalších okolností soud dovodil nevěrohodnost a účelovost obhajoby stěžovatele. Ústavní soud v tomto směru v podrobnostech odkazuje zejména na odůvodnění napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 (s. 21-22).

Rovněž výrok o náhradě škody způsobené trestným činem, proti němuž stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí, byl dostatečně odůvodněn. Stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání zločinu dotačního podvodu jako jeden ze dvou spolupachatelů a trestní soudy tedy správně uložily jemu a spoluobžalované povinnost uhradit způsobenou škodu rukou společnou a nerozdílnou. Ústavní soud dále souhlasí s názorem odvolacího soudu, že použití části peněžních prostředků získaných trestnou činností legálním způsobem a k legálním účelům nemůže jít k tíži poškozeného (v tomto případě České republice), jíž byla prokazatelně předmětným jednáním stěžovatele a spoluobžalované způsobena příslušná škoda.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. ledna 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu