Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

24 Cdo 247/2019

24 Cdo 247/2019-232

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce P. N., narozeného dne XY, bytem v XY, t. č. ve vazební věznici v Olomouci, Švermova č. 2, zastoupeného JUDr. Markem Pourem, advokátem se sídlem v Přerově, Bartošova č. 1729/9, proti žalovaným 1) M. V., narozenému dne XY, bytem v XY, a 2) M. V., narozené dne XY, bytem v XY, oběma zastoupeným JUDr. Ondřejem Doležalem, advokátem se sídlem v Brně, Koliště č. 1912/13, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 26. ledna 2012, č. j. -121, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ):

Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 23. 11. 2011, č. j. -42, zamítl žalobu procesní předchůdkyně žalobce, kterou se domáhala určení, že její otec a matka byli ke dni jejich smrti spoluvlastníky v žalobě specifikovaných nemovitostí, jejichž vlastnictví pozbyli na základě darovací smlouvy, kterou žalobkyně považovala za absolutně neplatnou. Soud nepřisvědčil tvrzení žalobkyně, že by darovací smlouva ze dne 6. 2. 1991, uzavřená mezi jejími rodiči a jejich vnučkami, byla absolutně neplatná z důvodu nesprávného označení jedné z obdarovaných, když v jednom z bodů darovací smlouvy bylo jako křestní jméno jedné z vnuček namísto J. uvedeno J. Vzhledem k dalšímu obsahu tohoto právního úkonu, kde byly obdarované označeny správně, neměl soud pochybnosti o jeho určitosti a srozumitelnosti, a nesprávné označení obdarované v jednom z bodů smlouvy považoval za zřejmou nesprávnost, která neměla vliv na platnost právního úkonu. Za důvodné neměl soud ani žalobní tvrzení, že rodiče žalobkyně byli v době uzavření darovací smlouvy nezpůsobilí k učinění tohoto právního úkonu z důvodu duševní poruchy. Vyšel ze zjištění, že v notářském zápisu o sepisu této smlouvy rodiče žalobkyně prohlásili, že jsou způsobilí k právním úkonům, že žalobkyně v žádném z předcházejících řízení týkajících se mimo jiné převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem existenci duševní nemoci žádného ze svých rodičů netvrdila, a jelikož žaloba byla podána až v roce 2010 (darovací smlouva byla uzavřena v roce 1991, přičemž k této době je zapotřebí posuzovat způsobilost k učinění právního úkonu), navrhované důkazy k této skutečnosti by nemohly účinně zpochybnit platnost předmětného právního úkonu.

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 26. 1. 2012, č. j. -121 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Své rozhodnutí založil na tom, že žalobkyně jako dědic po svých rodičích má naléhavý právní zájem na určení, že předmětné nemovitosti byly ke dni jejich smrti v jejich vlastnictví, současně je však třeba vycházet z toho, že zanechá-li zůstavitel více dědiců a nebylo-li dědictví mezi nimi vypořádáno ohledně věci, o kterou jde v občanském soudním řízení s jinou osobou, a byla-li příčinou tohoto stavu skutečnost, že v dědickém řízení nebyl tento majetek znám, mají v řízení, v němž jde o tuto věc, postavení nerozlučných společníků, z toho důvodu se musí řízení účastnit všichni dědicové, přičemž není nezbytně nutné, aby se dědicové účastnili řízení na jedné straně. V projednávané věci předmětné nemovitosti nebyly projednány v dědickém řízení, protože tento majetek nebyl znám, a žalobkyně nebyla jedinou dědičkou po svých rodičích. Protože všichni dědicové nejsou účastníky tohoto řízení, odvolací soud uzavřel, že žaloba nemůže být již z tohoto důvodu úspěšná.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když nebyla poučena ve smyslu ustanovení a o tom, že účastníkem řízení měl být i její bratr, který stejně jako žalobkyně dědil po jejich rodičích a nedostala tudíž prostor k podání návrhu na vstup této osoby do řízení. Vadu řízení spatřuje rovněž v tom, že poté, co byla přivedena eskortou Vězeňské služby k jednání před odvolacím soudem a sdělila, že trpí zdravotními problémy, pro které se nemůže účastnit jednání bez ohrožení svého zdraví, odvolací soud jednání neodročil.

Po podání dovolání žalobkyně následně zemřela a rozhodnutím Okresního soudu v Přerově ze dne 8. 3. 2018, č. j. -199, bylo rozhodnuto, že v řízení bude jako s jejím procesním nástupcem v řízení pokračováno s dědicem zemřelé P. N.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „ “), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle ustanovení dovolání přípustné podle a b) nebo podle obdobného užití těchto ustanovení ( a 238a) anebo podle dovolací soud odmítne, je-li zjevně bezdůvodné.

Nejvyšší soud v usnesení uveřejněném pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vysvětlil, že pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení , není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně, zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně.

V projednávané věci odvolací soud potvrdil rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, avšak učinil tak z jiného důvodu, než pro který žalobu zamítnul soud prvního stupně. Odvolací soud sice rozsudek soudu prvního stupně formálně potvrdil (dle ), po obsahové stránce však práva a povinnosti účastníků právního vztahu, o jehož určení jde, posoudil jinak. Dovoláním napadený rozsudek je tudíž po obsahové stránce měnícím rozsudkem odvolacího soudu a dovolání je tedy přípustné podle (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. ).

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , které provedl bez jednání ( věta první ), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je dovolání zjevně bezdůvodné.

Dovolatel namítá, že jestliže podle odvolacího soudu měli být účastníky řízení všichni dědicové včetně bratra jeho procesní předchůdkyně, měl přistoupit k vydání kasačního rozhodnutí, protože se jeho procesní předchůdkyni nedostalo procesního poučení ve smyslu ustanovení a o tom, kdo všechno má být účastníkem tohoto řízení, a nedostala prostor k podání návrhu na vstup jejího bratra do řízení.

K tomu dovolací soud uvádí, že nedostatek věcné legitimace nelze odstranit tím, že soud poskytne žalobci poučení o tom, kdo je účastníkem hmotněprávního poměru, o kterém se v řízení jedná; rozšiřování poučovací povinnosti soudu nad rámec poučení o procesních právech a povinnostech není přípustné. Procesní odpovědnost za to, že se vymezení účastníků řízení kryje s jejich věcnou legitimací, nese výlučně žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. ).

Poučení žalobce o tom, koho má žalovat nebo kdo v důsledku nerozlučného společenství má v řízení vystupovat na straně žalobce, není součástí poučovací povinnosti soudu ve smyslu , ani ve smyslu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. ).

Krom toho lze rovněž poukázat na to, že při jednání před odvolacím soudem byla žalobkyně soudem dotázána, z čeho dovozuje svoji aktivní legitimaci a naléhavý právní zájem, když v dědickém řízení po jejích rodičích dědili další dědicové.

Za opodstatněnou neshledává dovolací soud ani námitku, že řízení bylo postiženo vadou, když k žádosti procesní předchůdkyně žalobce nebylo odročeno jednání odvolacího soudu. Procesní předchůdkyně žalobce byla u odvolacího soudu zastoupena advokátem, nadto se podle protokolu o jednání před odvolacím soudem k věci opakovaně vyjadřovala, aniž by z něčeho vyplývalo, že ji toto činilo reálné obtíže.

Jelikož je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a ani nebylo shledáno, že by napadené rozhodnutí bylo stiženo vadou podle , a b) a nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení jako zjevně bezdůvodné odmítl.

Toto usnesení konzumuje návrh dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením věta prvá ve spojení s , a , kdy dovolatel s ohledem na procesní výsledek v tomto řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, zatímco žalovaným v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 12. 2019

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu