Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 2813/2019

32 Cdo 2813/2019-197

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodlv senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Porta Reality s. r. o., se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Lucemburská 2136/16, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 28382765, zastoupené Mgr. Stanislavem Beranem, advokátem se sídlem v Praze 10, Novgorodská 948/8, proti žalovanému A. F., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Ivetou Moroz, advokátkou se sídlem v Praze 2, Balbínova 404/22, o zaplacení částky 2 805 591 Kč, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2018, č. j. -142, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 24 006,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokátky.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání, jež může být přípustné jen podle , Nejvyšší soud přípustným neshledal.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se při řešení otázek hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z obsahu dovolání je patrno, že odvolacímu soudu vytýká odklon od závěrů přijatých Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 3. 4. 2001, sp. zn. (který je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), při výkladu a aplikaci ustanovení , (dále též jen „o. z.“), a nerespektování rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. , a ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. , jestliže nebylo shledáno naplnění předpokladů pro aplikaci o. z.

Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. je nepřípadný. Právní závěr odvolacího soudu, že nedošlo-li k převodu obchodních podílů do 30. 12. 2015, dovolatelce právo na sjednanou provizi nevzniklo, není výsledkem výkladu ustanovení o. z., popř. důsledkem opomenutí tohoto ustanovení, co do dikce totožného s ustanovením , obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“), k němuž se Nejvyšší soud vyjadřuje v uvedeném rozhodnutí. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dovodil, že o. z. je ustanovení dispozitivní a že účastníci odchylně od něho sjednali, že vznik práva na provizi je vázán na uskutečnění převodu obchodních podílů do určitého data.

Dovolatelka zpochybňuje též závěr odvolacího soudu o obsahu onoho ujednání (o tom, jaká vůle stran v něm byla projevena, tj. práva a povinnosti z něho vyplývaly), leč bezúspěšně, neboť tak nečiní způsobem, jenž by splňoval požadavky na vymezení některého z předpokladů přípustnosti dovolání stanovených v

Přípustnost dovolání nezakládá ani argumentace závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. ve vztahu k aplikaci § 549 odst. 2 o. z., resp. k aplikaci § 2448 věty první o. z. Dovolatelka tu především zpochybňuje právní posouzení odvolacího soudu tím způsobem, že prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci a na ní zakládá právní závěry, jež pak konfrontuje s judikatorními závěry dovolacího soudu. Nejvyšší soud v rozhodovací praxi opakovaně vysvětluje, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem - v mezích právních otázek vytyčených dovolatelem - správné, Nejvyšší soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. , či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. ).

Názor, který v závěrech rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. nalézá dovolatelka (totiž že nedojde-li ke splnění podmínek z důvodů, respektive projevem vůle, na straně jednoho z účastníků smluvního vztahu bez toho, aby toto mohla druhá strana smluvního vztahu, která má na splnění podmínky zájem, jakýmkoliv způsobem ovlivnit, jedná se o případ, kdy je nezbytné aplikovat § 549 odst. 2 o. z.), z těchto rozhodnutí nevyplývá. V prvním z nich Nejvyšší soud uzavřel, že za záměrné a neoprávněné zmaření odkládací podmínky nelze považovat jednání, se kterým byla druhá smluvní strana srozuměna a k němuž dala svůj souhlas, v druhém se pak jednání pronajímatele, pro něž uzavřená nájemní smlouva nenabyla v důsledku nesplnění odkládací podmínky účinnosti, posoudil jako porušení prevenční povinnosti ve smyslu , , zrušeného ke dni 1. 1. 2014. Též v tomto případě je tedy odkaz na judikaturu dovolacího soudu nepřípadný.

Argumentuje-li pak dovolatelka tím, že k přerušení jednání nedošlo z nějaké vyšší moci, kterou by žalovaná nebyla schopna ovlivnit, nýbrž šlo o vyjednávací strategii stran, pak pomíjí zcela jasnou, rozumnou pochybnost nevzbuzující dikci hypotézy ustanovení § 549 odst. 2 o. z., zahrnující záměr (úmysl) zmařit splnění podmínky, tak jak tomu bylo též v ustanovení § 36 odst. 3 obč. zák. Existenci takového záměru soudy nižších stupňů nezjistily.

Nakonec lze připomenout, že v rozsudku ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. , Nejvyšší soud uzavřel, že byla-li povinnost zaplatit provizi zprostředkovateli vázána na dokončení přivedení veřejných sítí do konkrétního data, jedná se o předpoklad pro vznik nároku na odměnu za zprostředkování, nikoli o podmínku v právním smyslu.

Aplikace ustanovení § 2448 o. z. pak nepřichází v poměrech souzené věci vůbec v úvahu, a to ani za užití analogie (v souzené věci byl předpoklad pro vznik práva na provizi ujednán jinak, než jak předjímá hypotéza tohoto ustanovení), neboť ve sjednané lhůtě nedošlo ani k uzavření zprostředkovávané smlouvy a plněno ze zprostředkované smlouvy tedy za žádných okolností být nemohlo. To platí bez zřetele na to, že se odvolací soud předpoklady pro aplikaci tohoto ustanovení (nadbytečně) zabýval.

Dovolatelka výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu též ve výrocích o nákladech odvolacího řízení. Podle ustanovení však proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení dovolání přípustné není.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 18. 12. 2019

JUDr. Pavel Příhoda předseda senátu