Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 13/2018-91

KSOS 37 INS 18483/20169 ICm 176/201729 ICdo 13/2018-91

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Slévárny Kuřim, a. s., se sídlem v Kuřimi, Blanenská 157/93, PSČ 664 34, identifikační číslo osoby 29291721, zastoupeného Mgr. Radanou Bužkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Údolní 406/48, PSČ 602 00, proti žalovanému VÍTKOVICE GEARWORKS a. s., se sídlem v Ostravě, Ruská 83/24, PSČ 703 00, identifikační číslo osoby 25877933, zastoupenému JUDr. Kateřinou Martínkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 966/22, PSČ 702 00, o určení pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. , jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka VÍTKOVICE GEARWORKS a. s., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. října 2017, č. j. , -73 ( ), takto:

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 24. května 2017, č. j. -38, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce (Slévárna Kuřim, a. s.) domáhal vůči žalovaným (Mgr. Bc. Davidu Vandrovcovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka, a VÍTKOVICE GEARWORKS a. s., jako dlužníkovi) určení, že jeho pohledávka v celkové výši 1.180.024,80 Kč, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu na majetek dlužníka pod sp. zn. , je pohledávkou zajištěnou zadržovacím právem k modelovému zařízení PS-0101630001 – vršek skříně, PS-0101630002 – spodek skříně, 2-PS-010196 – ofukovací kolo a 2-PS-010318 – ofukovací kolo (dále jen „movité věci dlužníka“) [bod I. výroku], a rozhodl o nákladech řízení (bod II. a III. výroku).

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud vyšel (stejně jako insolvenční soud) z toho, že:

1/ Insolvenčním návrhem věřitele WETAG INVEST a. s. doručeným insolvenčnímu soudu dne 9. srpna 2016 bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka (VÍTKOVICE GEARWORKS a. s.).

2/ Usnesením insolvenčního soudu ze dne 21. září 2016, č. j. -19, byl (mimo jiné) zjištěn úpadek dlužníka a insolvenčním správcem byl ustanoven Mgr. Bc. David Vandrovec.

3/ Dne 17. října 2016 bylo insolvenčnímu soudu doručeno podání, kterým žalobce přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku za dlužníkem ve výši 1.180.024,80 Kč, jako zajištěnou zadržovacím právem k movitým věcem dlužníka (dále jen „pohledávka“), přičemž vznik zadržovacího práva byl dlužníkovi ve smyslu ustanovení , (dále jen „o. z.“), oznámen dne 30. září 2016 (tedy po rozhodnutí o úpadku).

4/ Na přezkumném jednání konaném dne 21. prosince 2016 bylo popřeno pořadí pohledávky, a to insolvenčním správcem a dlužníkem. Vyrozumění o popření pořadí pohledávky bylo žalobci doručeno dne 9. ledna 2017.

5/ Usnesením ze dne 22. prosince 2016, č. j. -46, insolvenční soud (mimo jiné) povolil reorganizaci dlužníka.

Na takto ustaveném základě odvolací soud s odkazem na ustanovení , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), uzavřel, že po zahájení insolvenčního řízení lze „právo na uspokojení ze zajištění, které se týká majetku ve vlastnictví dlužníka, uplatnit a nově nabýt jen za podmínek stanovených “, přičemž v poměrech nyní projednávané věci není zvláštního ustanovení, které by připouštělo výjimku z účinků zahájení insolvenčního řízení; žalobce tedy nenabyl právo na uspokojení pohledávky ze zajištění, když zadržovací právo bylo zřízeno po zahájení insolvenčního řízení (i po rozhodnutí o úpadku).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení , (dále též jen „ “), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se mění rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobě se vyhovuje, případně aby zrušil rozhodnutí odvolacího soudu spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolatel nesouhlasí s výkladem ustanovení , podaným odvolacím soudem, který uzavřel, že „nabytí zajištění je po zahájení insolvenčního řízení možné, jen je-li to výslovně povoleno“. Podle dovolatele v situaci, kdy je způsobem řešení úpadku reorganizace, by mělo být nabytí zajištění přípustné, protože zákon to „výslovně nezakazuje“ (myšleno ve zvláštních ustanoveních věnovaných řešení úpadku reorganizací), jako tomu činí v případě řešení úpadku konkursem, k čemuž odkazuje na ustanovení .

Nejvyšší soud z insolvenčního rejstříku zjistil, že usnesením insolvenčního soudu ze dne 29. června 2018, č. j. -206, které nabylo právní moci téhož dne, vzal insolvenční soud na vědomí splnění podstatných částí reorganizačního plánu dlužníka.

Podle v incidenčních sporech [o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek] lze pokračovat po skončení insolvenčního řízení zrušením konkursu podle nebo rozhodnutím, jímž insolvenční soud vezme na vědomí splnění reorganizačního plánu, anebo rozhodnutím, jímž insolvenční soud vezme na vědomí splnění oddlužení. Incidenční spory [o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek] se v takovém případě považují za spory o určení pravosti, výše nebo pořadí přihlášených pohledávek pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení (…).

Dle účastníkem incidenčních sporů [o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek], v nichž lze pokračovat podle odstavce 4, se dnem skončení insolvenčního řízení stává místo insolvenčního správce dlužník.

Nejvyšší soud proto pokračoval v dovolacím řízení na straně žalované již jen s dlužníkem coby jediným žalovaným.

Rozhodné znění pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání je přípustné podle ustanovení , neboť dovolatelem předestřená právní otázka nebyla dosud Nejvyšším soudem řešena.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Podle ustanovení části věty před středníkem (ve znění účinném do 30. června 2017) platí, že se zahájením insolvenčního řízení se spojují tyto účinky: právo na uspokojení ze zajištění, které se týká majetku ve vlastnictví dlužníka nebo majetku náležejícího do majetkové podstaty, lze uplatnit a nově nabýt jen za podmínek stanovených tímto zákonem, to platí i pro zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech nebo exekutorského zástavního práva na nemovitostech, které bylo navrženo po zahájení insolvenčního řízení.

Podle ustanovení nejde-li o zajištění poskytnuté podle nebo o právo věřitelů podle , stávají se neúčinnými práva na uspokojení ze zajištění, která se týkají majetkové podstaty a která dlužníkovi věřitelé získali poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení; to platí i pro zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech nebo exekutorského zástavního práva na nemovitostech. Byl-li majetek sloužící k zajištění v této době také zpeněžen, náleží do majetkové podstaty výtěžek získaný zpeněžením a jeho nabyvatel je povinen jej do ní vydat na výzvu insolvenčního správce.

Dle ustanovení § 1396 odst. 2 o. z. zadržet cizí věc nesmí ani ten, komu bylo uloženo, aby s ní naložil způsobem neslučitelným s výkonem zadržovacího práva; to neplatí, měl-li věc u sebe v době zahájení insolvenčního řízení, ve kterém se řeší úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka.

Jazykový výklad § 1396 odst. 2 o. z. nevzbuzuje pochyb o tom, že věřitel může zadržet dlužníkovu věc (a přivodit tak vznik svého zadržovacího práva k této věci) i po zahájení insolvenčního řízení.

K otázce možnosti dosáhnout v insolvenčním řízení uspokojení pohledávky věřitele ze zajištění vzniklého po zahájení insolvenčního řízení se Nejvyšší soud vyslovil (ve vztahu k soudcovskému zástavnímu právu) již v usnesení ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. , uveřejněném pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 22. března 2012, sp. zn. ). Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí uzavřel, že na základě soudcovského zástavního práva na nemovitostech, které vzniklo (právní mocí soudního rozhodnutí o jeho zřízení) poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, aniž šlo o případ uvedený v , nenabývá věřitel právo na uspokojení pohledávky z takového zajištění bez zřetele k tomu, zda návrh na zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech podal před zahájením insolvenčního řízení nebo v jeho průběhu. Nabylo-li rozhodnutí soudu o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech náležejících do majetkové podstaty dlužníka právní moci poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, stává se právo věřitele na uspokojení z takového zajištění neúčinným od prohlášení konkursu na majetek dlužníka (srov. ).

Tamtéž Nejvyšší soud pokračoval, že soudcovské zástavní právo na nemovitostech, které vzniklo (právní mocí soudního rozhodnutí) poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, na základě návrhu na jeho zřízení podaného před zahájením insolvenčního řízení, je na tom stejně jako jiné způsoby zajištění pohledávky, jejichž vznik nebyl dovršen k okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Např. při zřízení zástavního práva k nemovitostem na základě zástavní smlouvy (představující tzv. titulus adquirendi) uzavřené před tím, než nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, rovněž nevznikne věřiteli právo na uspokojení z tohoto zajištění v insolvenčním řízení, bude-li vklad zástavního práva k nemovitostem rozhodnutím katastrálního úřadu povolen (byť s účinky ke dni podání návrhu na vklad, jenž může předcházet okamžik, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení) a stanovený modus adquirendi ve smyslu , , završen až poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Ke vztahu ustanovení a c) a ustanovení lze v této souvislosti doplnit, že první z označených ustanovení pouze nedovoluje „nabytí“ a „uplatnění“ zajištění v insolvenčním řízení, kdežto (pozdější) prohlášení konkursu na majetek dlužníka činí takto „nabytá“ zajištění neúčinnými v rovině práva hmotného (nedovoluje jejich prosazení ani mimo rámec insolvenčního řízení). Závěr, podle kterého věřitel nenabyl právo na uspokojení přihlašované pohledávky v insolvenčním řízení ze zajištění, jestliže rozhodnutí soudu, jímž toto zajištění vzniklo (rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech náležejících do majetkové podstaty dlužníka) nabylo právní moci poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, by se ovšem nezměnil, ani kdyby úpadek dlužnice v této věci byl řešen jinak než konkursem.

Od výše uvedených závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani ve vztahu k právu zadržovacímu. Je nutno rozlišovat možnost zadržet věc dlužníka a založit tak v rovině hmotného práva vznik zadržovacího práva k věci na straně jedné a existenci práva v insolvenčním řízení na přednostní oddělené uspokojení z výtěžku zpeněžení zadržené věci. Jak vysvětleno výše, právo na oddělené uspokojení v insolvenčním řízení vzniká věřiteli jen tehdy, byl-li proces vzniku zajištění pohledávky dovršen předtím, než nastaly účinky . Nevzniká-li právo na oddělené uspokojení ani tehdy, je-li proces vzniku zajištění dovršen v průběhu insolvenčního řízení s účinky ex tunc (k okamžiku předcházejícímu nastolení účinků zahájení insolvenčního řízení), logicky nemůže právo na oddělené uspokojení ze zajištění vzniknout ani v případě, kdy celý proces vzniku zajištění (u zadržovacího práva jednorázové jednání věřitele spočívající v zadržení věci) proběhl až po vzniku účinků zahájení insolvenčního řízení.

Uvedené potom platí obecně pro všechny způsoby řešení úpadku, což plyne již ze zařazení pravidla obsaženého v do části první, obecné části . Ustanovení na tomto závěru nic nemění, neboť, jak vysvětleno výše, nevyvolává účinky v rámci insolvenčního řízení (zabraňující oddělenému uspokojení věřitele z předmětu zajištění), když ty nastoluje již vyvolání účinků zahájení insolvenčního řízení dle , ale má obecné účinky v rovině práva hmotného, kde nedovoluje prosazení uspokojení z předmětu zajištění (ani) mimo rámec insolvenčního řízení.

Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, Nejvyšší soud aniž nařizoval jednání ( věta první ) dovolání zamítl [ ].

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o a o , a , když dovolání bylo zamítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 11. 2019

JUDr. Jiří Zavázal

předseda senátu