Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 4318/2017

29 Cdo 4318/2017-183

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně E. L., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Tomášem Kravčíkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Občanská 1115/16, PSČ 710 00, proti žalovanému F. M., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Zbyňkem Petrem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Havlíčkově Brodě, Kalinovo nábřeží 605, PSČ 580 01, o zaplacení částky 117.164 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. dubna 2017, č. j. -76, takto:I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7.405,20 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění:

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. května 2016, č. j. -33, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 117.164 Kč spolu s 8,05% úrokem z prodlení za dobu od 3. září 2013 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 8,05% úroku z prodlení z částky 117.164 Kč též za dobu od 22. srpna 2013 do 2. září 2013 (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok III.) a uložil žalovanému zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě na soudním poplatku částku 2.343 Kč (výrok IV.).

Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:

1/ Žalobkyně se v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. (dále též jen „původní řízení“) domáhala po žalovaném zaplacení částky 343.000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce uzavřené se žalovaným. Okresní soud rozsudkem ze dne 15. října 2010, č. j. -203, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 171.500 Kč, zamítl žalobu o zaplacení dalších 171.500 Kč a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. května 2011, č. j. -286, k odvolání obou účastníků rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku, změnil jej ve vyhovujícím výroku tak, že žaloba se zamítá i co do částky 171.500 Kč, a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů celkem částku 117.164 Kč. Proti rozhodnutí odvolacího soudu, jež nabylo právní moci dne 28. června 2011, podala žalobkyně dovolání.

2/ Náhradu nákladů řízení ve výši 117.164 Kč, přiznanou žalovanému v původním řízení, žalobkyně uhradila dne 1. července 2011 k rukám tehdejšího zástupce žalovaného JUDr. Lukáše Klegy.

3/ Dne 15. srpna 2011 bylo na základě insolvenčního návrhu žalovaného zahájeno insolvenční řízení na jeho majetek. Usnesením ze dne 23. srpna 2011, č. j. XY, Krajský soud v Ostravě zjistil úpadek žalovaného a povolil řešení jeho úpadku oddlužením. Současně vyzval věřitele, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, aby tak učinili ve lhůtě 30 dnů ode dne zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku.

4/ Žalobkyně dne 12. září 2011 přihlásila do insolvenčního řízení žalovaného jednak nevykonatelnou pohledávku ve výši 343.000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce uzavřené se žalovaným, jednak (jako podmíněnou) pohledávku ve výši 117.164 Kč (odpovídající částce, kterou žalobkyně zaplatila žalovanému jako náhradu nákladů původního řízení) z titulu bezdůvodného obohacení, jež by žalobkyni vznikla v případě, že Nejvyšší soud vyhoví jejímu dovolání podanému proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2011. Žalovaný obě přihlášené pohledávky při přezkumném jednání konaném dne 20. října 2011 popřel v celém rozsahu.

5/ Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. července 2013, sp. zn. , k dovolání žalobkyně zrušil oba rozsudky vydané v původním řízení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Okresní soud v Ostravě následně usnesením ze dne 23. října 2014, č. j. -353, původní řízení přerušil do pravomocného skončení insolvenčního řízení vedeného na majetek žalovaného.

6/ Incidenční žaloba, kterou se žalobkyně vůči žalovanému domáhala určení pravosti své (popřené) pohledávky ve výši 117.164 Kč, byla zamítnuta [měnícím rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. srpna 2015, č. j. 36 ICm XY, 12 VSOL XY (KSOS XY], s odůvodněním, že „plnění přijaté na základě pravomocného rozsudku se stává bezdůvodným obohacením vzniklým plněním z právního důvodu, který odpadl, až okamžikem zrušení tohoto rozsudku v důsledku mimořádného opravného prostředku“. Předmětná pohledávka žalobkyně tak zjevně vznikla až po rozhodnutí o úpadku žalovaného a rovněž po uplynutí lhůty k podání přihlášky. Současně pak nešlo ani o pohledávku, kterou by žalobkyně mohla přihlásit jako pohledávku vázanou na splnění odkládací podmínky (v rozhodné době pohledávka žalobkyně neexistovala).

Na tomto základě soud prvního stupně dospěl k následujícím závěrům:

1/ Žalobkyně uhradila žalovanému částku 117.164 Kč jako náhradu nákladů původního řízení na základě pravomocného rozsudku odvolacího soudu vydaného dne 30. května 2011. Vzhledem k tomu, že následně bylo toto pravomocné rozhodnutí zrušeno k dovolání žalobkyně Nejvyšším soudem, odpadl také právní důvod pro zaplacení uvedené částky a žalovanému vznikla povinnost takto získané bezdůvodné obohacení vydat žalobkyni.

2/ Žalobou uplatněná pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení vznikla žalobkyni až okamžikem zrušení rozhodnutí odvolacího soudu vydaného v původním řízení. Nárok na náhradu nákladů řízení totiž nevychází z hmotného práva, nýbrž z práva procesního a částka, kterou žalobkyně zaplatila žalovanému podle označeného rozhodnutí na náhradu nákladů řízení, se tak mohla stát bezdůvodným obohacením až v okamžiku, kdy důvod poskytnutého plnění odpadl (rozhodnutí přiznávající právo na náhradu nákladů řízení bylo zrušeno).

3/ Opodstatněné nejsou ani námitky žalovaného, podle kterých projednání a rozhodnutí dané věci brání nedostatek podmínek řízení spočívající v existenci překážky zahájeného řízení (litispendence) a překážky věci rozsouzené (rei iudicatae). Je tomu tak proto, že původní řízení (jež mělo dle žalovaného tvořit překážku litispendence) má sice stejný okruh účastníků, odlišný však je jeho předmět (žalobkyně v něm uplatňuje pohledávku z titulu smlouvy o půjčce), rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci vydané v incidenčním sporu (jež mělo podle žalovaného tvořit překážku rei iudicatae) pak neřešilo otázku oprávněnosti nároku žalobkyně na zaplacení požadované částky, nýbrž pouze to, zda je možné tento nárok přihlásit v insolvenčním řízení žalovaného (žaloba o určení pravosti pohledávky žalobkyně byla zamítnuta proto, že přihlášená pohledávka vznikla až po vydání rozhodnutí o úpadku, respektive po uplynutí lhůty k podání přihlášky).

Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a IV. (první výrok), změnil jej ve výroku III. tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 31.964 Kč (druhý výrok) a dále uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 14.810 Kč (třetí výrok).

Odvolací soud – odkazuje na ustanovení a , (dále též jen „ “) – především přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, že rozhodnutí v projednávané věci nebránila ani překážka zahájeného řízení, ani překážka věci pravomocně rozhodnuté, když jak v původním řízení, tak v incidenčním sporu o určení pravosti pohledávek přihlášených žalobkyní do insolvenčního řízení vedeného na majetek žalovaného šlo o jiný předmět řízení než v nyní souzené věci. Žalobkyně se v obou předchozích řízeních domáhala jiných nároků, jež dovozovala z odlišných skutkových tvrzení.

Za správný pak odvolací soud považoval rovněž závěr soudu prvního stupně, podle kterého vydáním zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. odpadl právní důvod pro zaplacení náhrady nákladů řízení ve výši 117.164 Kč, uložené žalobkyni v původním řízení rozsudkem odvolacího soudu, v důsledku čehož vzniklo žalovanému bezdůvodné obohacení podle ustanovení , (dále jen „obč. zák.“). Potud odkázal též na důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2015, sp. zn. .

Odvolací soud dále zdůraznil, že na nárok žalobkyně na vrácení zaplacené náhrady nákladů řízení nelze nahlížet jako na příslušenství pohledávky uplatněné žalobkyní v původním řízení (o nákladech tohoto řízení bude znovu rozhodnuto až po opakovaném projednání označené věci). Na posuzovanou věc proto nemohou dopadat ani závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 30. listopadu 2015, sen. zn. , uveřejněném pod číslem 83/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, když žalobkyní uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení není příslušenstvím pohledávky, která vznikla před zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek žalovaného, ale představuje zcela nový nárok, který „již nijak nelze spojovat s jistinou, která byla uplatněna v původním řízení“. Neobstojí proto ani námitka žalovaného, že na vymáhanou pohledávku žalobkyně se vztahuje osvobození od placení pohledávek přiznané žalovanému insolvenčním soudem. Insolvenční řízení vedené na majetek žalovaného proto nemůže mít na existenci vymáhané pohledávky žalobkyně žádný vliv.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle a 2

Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu

Dovolatel má dovolání za přípustné především pro řešení (dovolacím soudem podle něj dosud nezodpovězené) otázky, zda osvobození od placení pohledávek podle ustanovení , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), které bylo žalovanému přiznáno ještě před vydáním dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. ledna 2017, č. j. XY) se vztahuje „na všechny pohledávky, jež byly řádně přihlášeny do insolvenčního řízení přihláškou pohledávky, ovšem byly účinně popřeny dlužníkem“. V souvislosti s touto otázkou dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že přihlásila-li žalobkyně svou pohledávku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 117.164 Kč (vzniklého zaplacením náhrady nákladů původního řízení, jež byla přiznána žalovanému pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu následně odklizeným Nejvyšším soudem) do insolvenčního řízení žalovaného, pak je nutné na takovou pohledávku nahlížet jako na pohledávku „zahrnutou do oddlužení“, na niž se vztahuje přiznané osvobození od placení pohledávek podle .

Povahou nároku na náhradu nákladů řízení (včetně otázky důsledků plnění poskytnutého na základě pravomocného soudního rozhodnutí, kterým byla účastníku přiznána náhrada nákladů řízení a jež bylo následně zrušeno na základě mimořádného opravného prostředku) se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval.

Jeho judikatura je přitom ustálena na závěrech, podle kterých:

1/ Nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu. Rozhodnutí o nákladech řízení (nárok na náhradu nákladů řízení) je totiž jako procesní nárok zpravidla závislé na rozhodnutí ve věci samé; v takovém případě pak platí, že nenabude-li rozhodnutí ve věci samé právní moci, nelze hovořit ani o vzniku práva na náhradu nákladů řízení. Proto pohledávka z titulu práva na náhradu nákladů řízení před soudem zpravidla vzniká (na rozdíl od hlavního závazku, jenž byl předmětem soudního řízení) po právní moci rozhodnutí ve věci samé (srov. např. důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2011, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 146/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

2/ Zrušení rozhodnutí, kterým soud přiznal účastníku občanského soudního řízení nárok na náhradu nákladů, má (ve vztahu k již zaplacené náhradě nákladů) za následek odpadnutí právního důvodu plnění, čímž vzniká na straně příjemce náhrady nákladů řízení bez dalšího bezdůvodné obohacení. V těchto procesních souvislostech se pak neuplatní ani závěry rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2014, sp. zn. , o tom, že je třeba zkoumat, zda povinnost k plnění podle hmotného práva skutečně existovala, jelikož čistě procesní nárok na náhradu nákladů řízení nemá žádný korelát v rovině hmotného práva. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2015, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2017, sp. zn. , jakož i mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 1988, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 13/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Na těchto (v rozhodovací činnosti dovolacího soudu dlouhodobě ustálených) závěrech, s nimiž je dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu (co do závěru, že zrušením rozsudku odvolacího soudu, kterým byla v původním řízení žalobkyni uložena povinnost nahradit náklady tohoto řízení žalovanému, odpadl právní důvod pro zaplacení přiznané náhrady nákladů ve výši 117.164 Kč a žalovanému vznikla povinnost takto získané bezdůvodné obohacení vydat podle ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. žalobkyni) v souladu, přitom nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě argumentace předestřené dovolatelem v projednávané věci.

Jestliže žalobkyní uplatněná pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení (vzniklá až na základě kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaného dne 31. července 2013) neexistovala ani v době rozhodnutí o úpadku (23. srpna 2011), ani v době, kdy uplynula propadná třicetidenní lhůta určená k přihlášení pohledávky rozhodnutím o úpadku (23. září 2011), je nepochybné, že takovou pohledávku žalobkyně nemohla úspěšně přihlásit do insolvenčního řízení žalovaného (k vymezení pohledávek, jež jsou vyloučeny z uspokojení v insolvenčním řízení srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a nemohou se proto na ni vztahovat ani účinky osvobození od placení pohledávek, přiznané insolvenčním soudem žalovanému podle ustanovení .

O tom, že pohledávka uplatněná žalobkyní v nyní projednávané věci netvoří ani příslušenství jiné pohledávky, kterou by musel věřitel přihlásit do insolvenčního řízení (na něž by se vztahovaly účinky osvobození podle – viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 85/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rovněž není žádných pochyb. Na rozdíl od nároku na náhradu nákladů řízení vedeného o pohledávce věřitele vůči dlužníku, který by v rozhodné době vskutku tvořil příslušenství věřitelovy pohledávky ve smyslu obč. zák. (coby náklady spojené s uplatněním pohledávky věřitele), posuzovaná pohledávka na vrácení plnění poskytnutého žalobkyní na základě pravomocného soudního rozhodnutí, kterým byla žalovanému přiznána náhrada nákladů původního řízení a jež bylo následně zrušeno na základě dovolání žalobkyně Nejvyšším soudem, představuje, jak správně uzavřel odvolací soud, samostatnou pohledávku žalobkyně vůči dlužníku (o náklady spojené s uplatněním pohledávky z titulu půjčky v původním řízení zjevně nejde). Srov. v této souvislosti též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. , uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2012, pod číslem 24.

Dovolání pak nečiní přípustným ani řešení dalších dovolatelem předestřených otázek, jejichž prostřednictvím se dovolatel snaží zpochybnit závěr odvolacího soudu o tom, že pravomocný rozsudek vydaný v incidenčním sporu o určení pravosti (žalobkyní přihlášené a žalovaným následně popřené) pohledávky nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté podle ustanovení pro nyní projednávanou věc, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení předmětné pohledávky.

Potud je totiž napadené rozhodnutí rovněž zcela souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, reprezentovanou např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2001, sp. zn. , uveřejněným pod číslem 85/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (v něm obsažený závěr, podle kterého z hlediska identity předmětu sporu pravomocný rozsudek o žalobě na určení nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté pro žalobu na plnění, nebyl zpochybněn ani usnesením velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. , uveřejněným pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sp. zn. . K povaze řízení o incidenční žalobě o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky v insolvenčním řízení pak srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Bez zřetele k tomu, že předmět řízení, ve kterém bylo rozhodováno o žalobě na určení pravosti popřené nevykonatelné pohledávky, je zjevně odlišný od předmětu sporu, ve kterém se žalobkyně domáhá zaplacení své pohledávky, nelze přehlédnout, že důvodem zamítnutí incidenční žaloby nebyl (jak v rozporu s odůvodněním rozsudku Vrchního soudu v Olomouci vydaným v označeném incidenčním sporu uvádí dovolatel) závěr o „neexistenci předmětné pohledávky“, ale okolnost, že žalobkyní přihlášená pohledávka vznikla až po uplynutí lhůty určené k přihlášení pohledávky.

Jen pro úplnost (a bez jakéhokoliv vlivu na výsledek dovolacího řízení) Nejvyšší soud dodává, že v mezidobí (po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) Okresní soud v Ostravě v původním řízení (rozsudkem ze dne 7. června 2017, č. j. -400) zamítl žalobu žalobkyně o zaplacení částky 343.000 Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci se stávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 14. září 2017), která podle bodu 5, a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném do 30. června 2018, pro věc rozhodném s přihlédnutím k době sepisu vyjádření k dovolání, činí (z tarifní hodnoty 117.164 Kč) částku 5.820 Kč, dále z paušální částky náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč ( advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ( , 3 ) ve výši 1.285,20 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 7.405,20 Kč.

Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).

V Brně dne 28. 11. 2019

JUDr. Jiří Zavázal

předseda senátu