Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3385/2019

22 Cdo 3385/2019-291

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce K. O., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Praze 8, Nad Šutkou 1811/12, proti žalovanému R. O., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Luisem Velázquezem, advokátem se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou bránou 390/18, o nahrazení projevu vůle a o vzájemné žalobě na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2019, č. j. -250, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění:( )

Žalobce a žalovaný jsou spoluvlastníky pozemku par. č. XY, jehož součástí je stavba XY v obci XY a k. ú. XY; o využití a údržbu stavby panují mezi spoluvlastníky dlouhodobé neshody a vedou množství soudních sporů. Žalobce podal žalobu na nahrazení projevu vůle žalovaného, konkrétně souhlasu s opravami stavby, a na uložení povinnosti žalovanému přispívat na náklady spojené s opravami. Žalovaný s opravami ani jejich placením nesouhlasil a podal vzájemnou žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a dále pozemkům parc. č. XY, jehož součástí je garáž bez č.p., a parc. č. XY.

Obvodní soud pro Prahu 8 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 3. 2018, č. j. -193, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 12. 9. 2018, č. j. -214, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemkům par. č. XY, jehož součástí je garáž bez č. p., XY a ke stavbě č. p. XY, která je součástí pozemku par. č. XY [sic!], katastrálním území XY, zapsaným v Katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrálním pracovištěm XY na listu vlastnictví č. XY (výrok I.), a nařídil prodej všech uvedených pozemků (a budovy a garáže) s tím, že výtěžek prodeje bude rozdělen mezi účastníky rovným dílem (výrok II.). Výrokem III. původního rozsudku rozhodl, že o žalobě na zaplacení částky ve výši 21 463,57 Kč a o nahrazení souhlasu žalovaného s provedením rekonstrukce stavby č. p. XY provedením blíže specifikovaných úkonů v rozsahu cenové nabídky č. N/15/0514 ze dne 24. 4. 2015, zpracované společností ISOTRA PRO s. r. o., o úhradě nákladů za tyto úkony, tedy o zaplacení částky ve výši 528 971 Kč, 139 385,50 Kč a 6 500 Kč, a o nákladech řízení, bude rozhodnuto konečným rozsudkem. Výrokem III. doplňujícího rozsudku rozhodl, že řízení se co do částky 25 000 Kč zastavuje.

Městský soud v Praze k odvolání žalobce [v rozhodnutí nesprávně žalovaného] rozsudkem ze dne 22. 5. 2019, č. j. -250, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích o věci samé potvrdil.

Rozsudek odvolacího soudu napadá žalobce („dovolatel“) dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů („ “). Tvrdí, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně; jde o otázku, zda má při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozdělení nemovité věci na jednotky přednost před prodejem věci ve veřejné dražbě. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci podle

Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání a vyjádření k němu je účastníkům znám, proto na ně dovolací soud v podrobnostech pro stručnost odkazuje ( ).

Dovolání není přípustné.

Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle (dále také „o. z.“), protože podle přechodného ustanovení o. z. se řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví řídí od nabytí účinnosti tímto zákonem (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. ).

Dovolatel spatřuje rozpor v rozhodovací praxi dovolacího soudu, resp. tvrdí, že závěry starší judikatury, podle níž postupoval soud v nyní projednávané věci, jsou již překonané. Tento již překonaný závěr spočívá v tom, že při posuzování otázky, zda je rozdělení věci dobře možné, nelze vycházet jen z technického hlediska, ale je třeba přihlédnout i k jiným okolnostem z hlediska dalšího možného soužití účastníků v jednom domě (např. rozsudek ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. ). V novějších rozhodnutích pak dovolací soud uvádí, že „rozdělení budovy v podílovém spoluvlastnictví na bytové jednotky má přednost před jinými způsoby vypořádání podílového spoluvlastnictví. Hypotetická možnost komplikací při správě a údržbě domu, ke kterým by mohlo v budoucnu dojít, nemůže sama o sobě vyloučit dělení domu na jednotky. Samotná okolnost, že účastníci vedou soudní spor o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, je zpravidla důkazem toho, že vztahy mezi nimi nejsou optimální; to však nemůže vyloučit možnost rozdělení domu na jednotky. Uvedené platí i při rozdělení budovy na samostatné části.“ (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. ).

K tomu dovolací soud uvádí:

Podle , (dále „o. z.“), platí, že nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků ( ). Je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota ( o. z.). Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky ( o. z.).

z roku 2012 stanoví, obdobně jako , , nejen možné způsoby vypořádání spoluvlastnictví, ale i závazné pořadí jednotlivých způsobů vypořádání [ve vztahu k dřívější úpravě srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2000, č. 9, str. 268)]. Podle právní úpravy je primárním způsobem vypořádání spoluvlastnictví rozdělení společné věci (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. ). Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přichází do úvahy druhý způsob vypořádání, a sice přikázat společnou věc za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nejsou-li dány předpoklady pro přikázání společné věci za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům, je poslední variantou prodej společné věci ve veřejné dražbě. Lze přitom v zásadě vyjít z dosavadní judikatury ke zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, a to včetně řešení otázky, zda budova ve spoluvlastnictví je „dobře dělitelná“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. ).

Uvedené závěry si neodporují; v rozhodovací praxi dovolacího soudu není v této otázce rozpor. Uvádí-li dovolací soud, že možnost rozdělení domu na jednotky nelze vyloučit pouze s odkazem na probíhající soudní spor o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, neznamená to ještě, že by při posuzování reálné dělitelnosti věci nebylo možné přihlédnout k okolnostem možného soužití účastníků v jednom domě. Jde o to, že téměř každé soudní řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví provází neshody mezi účastníky; nejedná se tudíž o zvláštní okolnost, která by měla být sama o sobě důvodem porušení závazného pořadí vypořádání předmětu spoluvlastnictví. Na druhé straně, jsou-li tu takové okolnosti vztahu mezi spoluvlastníky, které tyto „běžné“ neshody přesahují, soudu nic nebrání vzít tyto okolnosti v potaz při rozhodování o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Otázka, jaká míra neshod je ještě únosná pro to, aby bylo možno přistoupit k dělení domu na jednotky, nemůže být řešena obecně pro všechny druhy sporů, vždy záleží na individuálním posouzení věci (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. 9. 2011, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. ). Závěr citovaného rozhodnutí sp. zn. tedy nelze považovat za překonaný a není tu rozpor v rozhodovací praxi dovolacího soudu; to ostatně vyplývá např. i z nedávného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. (uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 20/2018).

Co se týká samotné úvahy o reálné (ne)dělitelnosti stavby č. p. XY, dovolací soud pravidelně připomíná, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).

V nyní projednávané věci soud přesvědčivě vysvětlil, proč považuje pozemek a na něm stojící stavbu č. p. XY za nedělitelnou. Důvodem jsou natolik zásadní neshody účastníků řízení, že vedly k několika předchozím sporům a ukázaly, že účastníci nejsou schopni dohodnout se ani na základní údržbě nemovitosti, natož na zásadních opravách, které bude patrně třeba učinit. Není přitom pravděpodobné, že by tyto neshody odezněly rozdělením domu na jednotky, neboť jsou tu stále společné části, které by zůstaly ve spoluvlastnictví účastníků a které je rovněž třeba udržovat. Dovolací soud nepovažuje takto odůvodněnou úvahu nalézacích soudů ohledně reálné dělitelnosti věci za zjevně nepřiměřenou, tím spíše, že dovolatel s ní blíže nepolemizuje.

Dovolatel vytýká nalézacím soudům rovněž skutečnost, že nejdříve rozhodly o vzájemné žalobě žalovaného na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, ačkoli dovolatel se již o tři roky dříve žalobou domáhal nahrazení projevu vůle – souhlasu žalovaného s opravami (o tom doposud nebylo formálně nerozhodnuto); tvrdí, že mu tím soudy odepřely právní ochranu (denegatio iustitiae). Neformuluje však žádnou otázku přípustnosti dovolání a přípustnost dovolání se nepodává ani z obsahu dovolání; vytýkané pochybení může představovat vadu řízení, k té by však směl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, pokud by dovolání bylo přípustné ( ). Jen na okraj se poznamenává, že odepření spravedlnosti nemůže být spatřováno v samotném upřednostnění zrušení a vypořádání spoluvlastnictví před rozhodnutím o správě společné věci, neboť právní úprava spoluvlastnictví stojí na zásadě, že nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat ( o. z.).

K námitce nesouladu skutečného stavu se zápisem v katastru nemovitostí dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť dovolatel s tímto tvrzením přichází až nyní v dovolacím řízení, přičemž v dovolání již nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ( ).

Odvolací soud se vypořádal rovněž s námitkou dovolatele, podle které došlo ke zrušení spoluvlastnictví v nevhodnou dobu ve smyslu o. z. Dovolatel nyní pouze opakuje, že „tento prodej se uskutečnil v nevhodné době – před nutnými opravami domu téměř v havarijním stavu, čemuž by odpovídal výtěžek získaný v dražbě.“ Nevymezuje však (v rozporu s ) důvod dovolání, tedy neuvádí, v čem spočívá nesprávné právní posouzení této otázky odvolacím soudem. V uvedené části tak dovolání trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat ( a ).

Konečně dovolatel namítá „rozpor odůvodnění nákladů řízení s výrokem rozhodnutí rozsudku odvolacího soudu“. Z obsahu dovolání však není patrné, co přesně odvolacímu soudu vytýká ani čeho se domáhá, a neuvádí, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Zejména není zřejmé, vytýká-li odvolacímu soudu to, že o nákladech řízení vůbec nerozhodl (v takovém případě by byl na místě postup podle – odvolací soud napadený rozsudek doplní), či zdali naopak považuje takový postup za správný s odkazem na to, že doposud nebylo formálně rozhodnuto o žalobě na nahrazení projevu vůle, avšak nesouhlasí s odůvodněním, které náklady řízení přesto vyčísluje (v takovém případě dovolání v této části nepřípustně směřuje jen proti důvodům rozhodnutí ve smyslu ). Také v této části proto dovolání trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat ( a ).

Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle odmítl. Protože o podaném dovolání rozhodl bezodkladně po předložení věci, nerozhodoval samostatným usnesením o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť soud prvního stupně bude ještě rozhodovat o původní žalobě.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. 11. 2019

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu