Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3120/2019

26 Cdo 3120/2019-347

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně DREYER s.r.o., se sídlem v Praze 4 – Kunraticích, Golčova 1/2, IČO: 63996782, zastoupené Mgr. Robertem Klenkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, proti žalované Národní knihovně České republiky, se sídlem v Praze 1, Klementinum 190, IČO: 00023221, zastoupené JUDr. Danielem Volákem, advokátem se sídlem v Litvínově, Jiráskova 413, o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu prostor sloužících k podnikání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2019, č. j. -311, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala určení, že je neoprávněná výpověď ze dne 17. prosince 2015 (dále jen „Výpověď“), kterou jí dala žalovaná z nájmu prostorů sloužících k podnikání, a současně určení, že nájemní vztah založený nájemní smlouvou trvá.Šlo o „prostory Barokní prohlídkové trasy zahrnující Astronomickou věž a Barokní knihovní sál Klementina Národní knihovny ČR a dále prostor jednoho parkovacího stání na vnitřním nádvoří Klementina Národní knihovny ČR, umístěné v komplexu Klementina Národní knihovny ČR v domě č. p. 190 v obci Praha, který je součástí pozemku p. č. 81 v k. ú. Staré Město, a v domě č. p. 1040 v obci Praha, který je součástí pozemku p. č. 80 v k. ú. Staré Město“ (dále jen „Nebytové prostory“), vše zapsáno Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, na LV č. 96 pro obec Praha, k. ú. Staré Město, tedy prostory blíže vymezené smlouvou o nájmu a využití nebytových a ostatních prostor v komplexu Klementina Národní knihovny ČR uzavřenou mezi účastnicemi dne 21. prosince 2006, ve znění dodatků č. 1 – 4 (dále též jen „Nájemní smlouva“ a „Dodatky“, resp. „Dodatek č. 4“).

Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) zamítl žalobu na určení, že Výpověď je neoprávněná (výrok I.), jakož i žalobu na určení, že nájemní vztah trvá (výrok II.); zároveň rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok III.).

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. září 2017, č. j. -225, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. (výrok I.) a změnil ve výroku II. tak, že určil, že nájemní vztah trvá (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů (výrok III.).

K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 22. ledna 2019, č. j. -273, citovaný rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Poté odvolací soud rozsudkem ze dne 9. dubna 2019, č. j. -311, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích I. a II. tak, že určil, že Výpověď je neoprávněná; současně rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů.

Dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobkyně prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, Nejvyšší soud podle ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „ “) odmítl – se souhlasem všech členů senátu ( ) – dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.

Ve vztahu k předběžné hmotněprávní otázce (ne)platnosti Dodatku č. 4 (a potažmo k otázce existence nájemního poměru mezi účastnicemi řízení) dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením , přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatelka včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila ( ).

Konkrétně v dovolání schází relevantní údaje o tom, v čem ve vztahu k této otázce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. Ohledně přípustnosti dovolání totiž pouze obecně uvedla, že dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se „odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolacím soudem je řešena rozdílně a měla by být vyřešena jinak“.

Má-li být dovolání přípustné podle (jako v této věci) proto, že napadené rozhodnutí závisí – jak též avizovala dovolatelka – na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z obsahu dovolání zřejmá konkrétní otázka hmotného nebo procesního práva, o níž jde, "ustálená rozhodovací praxe", od níž se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje, resp. rozhodovací praxe dovolacího soudu, z níž by bylo možno identifikovat rozporná řešení takové konkrétní právní otázky (tuto judikaturu dovolacího soudu /popřípadě i Ústavního soudu/ lze vymezit i pouhým slovním popisem bez uvedení konkrétní spisové značky či značek rozhodnutí dovolacího či Ústavního soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolatelčina žádost, aby otázka platnosti Dodatku č. 4 byla posouzena jinak, pak významově neodpovídá (ve smyslu ) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. srpna 2013, sp. zn. , a z 30. května 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V tomto případě jde o situaci, kdy Nejvyšší soud jako soud dovolací se má v řízení o dovolání odchýlit nikoli od právního názoru odvolacího soudu (jak se – vzhledem k použité formulaci – snad mylně domnívala dovolatelka), nýbrž od (svého) právního názoru (právně aplikační úvahy) již vyjádřeného v jeho (dřívějším) rozhodnutí (prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů /zákon o soudech a soudcích/, ve znění pozdějších předpisů). Okolnost, že určitá právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena v napadeném rozhodnutí), a že tedy – jinými slovy řečeno – napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem ( ), a už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Jde-li tedy o předběžnou hmotněprávní otázku (ne)platnosti Dodatku č. 4, dovolatelka požadavku na vymezení předpokladu přípustností dovolání ve smyslu nedostála. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se citovanou otázkou mohl blíže zabývat. Nad rámec uvedeného a pouze pro úplnost dovolací soud dodává, že napadený závěr o platnosti Dodatku č. 4 (a také Nájemní smlouvy) je v souladu se závěry přijatými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. .

Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá obstojí samostatně (vede k zamítnutí žaloby či naopak k jejímu vyhovění), a řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno (popř. některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení ), není dovolání (jako celek) ve smyslu přípustné, neboť věcný přezkum ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 23. října 2013, sp. zn. , či z 6. října 2016, sp. zn. , a judikaturu v nich citovanou).

V posuzované věci odvolací soud založil svůj závěr o neoprávněnosti Výpovědi současně na dvou na sobě nezávislých důvodech. Předně dovodil, že dovolatelka nájem vypověděla z důvodu, který ji nesvědčil a který již z povahy věci nemohl být naplněn, uzavřela-li jako pronajímatelka s žalobkyní jako nájemkyní Nájemní smlouvu v zájmu dosažení účelnějšího a hospodárnějšího využití areálu Klementina (v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními) při zachování hlavního účelu, kterému jí jako pronajímatelce slouží, tedy ve smyslu věty druhé , v tehdy účinném znění (dále jen „ “), avšak nájem vypověděla s odkazem na ustanovení větu první (dále jen „ “). Zároveň však dospěl k závěru, že ani tento dovolatelkou ve skutečnosti užitý výpovědní důvod není naplněn, neboť ani po více jak 3 letech od dání Výpovědi není zřejmé, jak bude třetí etapa revitalizace Klementina vůbec probíhat, není vybrán dodavatel stavebních prací a chybí potřebná stavební povolení pro jejich realizaci, v důsledku čehož není dána časová ani věcná souvislost mezi ve Výpovědi zmíněnou revitalizací na straně jedné a nutností využít prostory pro plnění úkolů dovolatelky v rámci její působnosti na straně druhé (dále jen „druhý právní názor“). Správnost jednoho z nich (druhého právního názoru) nebyla dovoláním napadena a nestačí, že dovolatelka napadla správnost prvního právního názoru. Dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. větu první a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 1istopadu 2009, sp. zn. , uveřejněného pod č. 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Dovolací soud nepřehlédl dovolatelčino sdělení, že dovolání podává „proti výrokům I. a II.“ rozsudku odvolacího soudu. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – názor, že proti nákladovému výroku II. napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Navíc i ve vztahu k uvedenému výroku schází v dovolání vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Kromě toho dovolání proti tomuto výroku není ani přípustné ( ).

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. větu druhou ).

Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. 11. 2019

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu