Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3739/2019

-400

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D. a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce F. N., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Lukášem Havlem, advokátem se sídlem v Trutnově, Libušinka 180, proti žalované H. N., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Josefem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Petrská 1136/12, o zaplacení částky 61.950,- Kč, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. června 2019, č. j. -378, takto:

I. Dovolání seodmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Trutnově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 2. 2019, č. j. -346, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 61.950,- Kč (výrok I.), žalobci uložil povinnost zaplatit žalované částku 25.728,- Kč (výrok II.) a co do částky 3.216,- Kč vzájemný návrh žalované zamítl (výrok III.). Dále rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 290.241,- Kč (výrok IV.) a o povinnosti účastníků nahradit České republice na účet Okresního soudu v Trutnově státem zálohované náklady řízení, a to žalobce částkou 4.604,- Kč a žalovaná částkou 2.302,- Kč (výrok V.).

Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované (výslovně toliko proti výrokům I., III., IV. a V.) rozsudkem ze dne 17. 6. 2019, č. j. -378, řízení o odvolání proti výrokům III. a V. zastavil (výrok I.), ve výrocích I. a IV. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 10.672,- Kč (výrok III.).

Rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou odůvodněna závěrem (aprobujícím závazný právní názor vyjádřený v předchozím kasačním usnesení odvolacího soudu ze dne 19. 11. 2018, č. j. -336), že účastníci řízení mají v rovnodílném (podílovém) spoluvlastnictví bytovou jednotku v domě XY (dále „předmětná bytová jednotka“), kterou užívala od roku 2010 výlučně žalovaná. Soudy obou stupňů shledaly, že žalovaná v září 2011 výměnou zámku od vstupních dveří zamezila žalobci užívat jeho spoluvlastnický podíl na předmětné bytové jednotce, pročež se v žalovaném období od 1. 8. 2014 do 31. 5. 2016 bezdůvodně obohacovala na úkor žalobce ve smyslu ustanovení , , ve znění účinném od 1. 1. 2014, a to ve výši, jež se odvíjí od obvyklého nájemného v předmětné bytové jednotce.

Proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“. Nesouhlasí s tím, že by předmětnou bytovou jednotku v rozhodném období užívala výlučně sama, a ani s tím, že by žalobci bránila v užívání jeho spoluvlastnického podílu. Vyjadřuje přesvědčení, že k tíži žalované nemůže být dáváno rozhodnutí žalobce nevykonávat své vlastnické právo k předmětné bytové jednotce. Brojí rovněž proti nákladovým výrokům, neboť dle mínění dovolatelky by si každý z účastníků měl s ohledem na předmět sporu nést své náklady sám. Poukazuje též na nezohlednění osvobození žalované od placení soudního poplatku, jakož i možnosti aplikace ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále „“), při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku II. změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení, a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudy všech stupňů.

Žalobce označil dovolání za nepřípustné a rovněž nedůvodné, jelikož žalovaná pouze polemizuje se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, a to aniž by řádně vymezila přípustnost dovolání. Nejvyššímu soudu proto navrhl, aby dovolání žalované odmítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) o dovolání rozhodl podle ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 17. 6. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. ); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští ( ), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (, věta první, ) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem ( ), zabýval se tím, zda dovolání žalované splňuje náležitosti uvedené v ustanovení a zda je přípustné ( ).

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení , jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ).

Zřejmě nejvýstižněji povinnost dovolatele řádně vymezit v dovolání jak dovolací důvod ( ), tak i důvod (více důvodů) přípustnosti dovolání ( ) formuloval Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. (označené stanovisko, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), v němž pod bodem 39. odůvodnění stanoviska uvedl: „Je potřeba dále zdůraznit, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu ( a 3 ). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací ( ) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z .“

Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k otázkám obsahových náležitostí dovolání a procesních důsledků vadného dovolání a jejich promítnutí do roviny ústavněprávní pak srovnej např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. , či usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. .

Z obsahu dovolání žalované nelze dovodit, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení Dovolatelka sice ohlašuje jako důvod přípustnosti dovolání potřebu odlišného posouzení již dříve (dovolacím soudem) řešené právní otázky, nicméně tuto právní otázku a ani rozhodnutí dovolacího soudu, v níž byla řešena, nevymezuje. Argumentace dovolatelky obsažená v dovolání (z hlediska uplatněného důvodu přípustnosti dovolání) je zcela mylně založena na požadavku odlišného posouzení právní otázky řešené soudem odvolacím soudem dovolacím. V souvislosti ovšem nezbývá než připomenout, že dovolací soud ve své rozhodovací praxi již uvedl, že dovolací námitka, aby dovolací soud otázku řešenou soudem odvolacím posoudil jinak, významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká (jako již uvedl ve svých předešlých rozhodnutích – srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. ), že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení není zpochybnění právního posouzení věci, založené na rozporování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Nelze tedy přiznat právní relevanci dovolacím námitkám žalované založeným na kritice správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu (o možnosti žalobce předmětnou bytovou jednotku užívat i přes výměnu zámku žalovanou).

Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu výslovně i v části výroku II., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně rovněž ve výroku IV. o nákladech prvostupňového řízení, a ve výroku III. o náhradě nákladů odvolacího řízení, není dovolání v tomto rozsahu objektivně – ze zákona – přípustné [ , ve znění účinném od 30. 9. 2017].

Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalované není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl ( ).

V souladu s ustanovením , větou druhou, rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 20. 11. 2019

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu