Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2965/2019

28 Cdo 2965/2019-188

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D. a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Rytířského řádu Křížovníků s červenou hvězdou, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, identifikační číslo osoby: 00408026, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 40/12, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, za níž před soudem jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za vedlejší účasti (na straně České republiky jako účastnice řízení) J. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janem Kučerou, advokátem se sídlem v Praze 6, Stavitelská 1099/6, o vydání zemědělských nemovitostí a nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2019, č. j. -156, t a k t o : I. Dovolání se odmítá.

II. Česká republika – Státní pozemkový úřad

je povinna

zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ing. Jiřího Davida, LL.M., advokáta se sídlem v Praze 1, Kaprova 40/12.

III. Žalobce a vedlejší účastník vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů dovolacího řízení

nemají

.

Odůvodnění ( ):

Česká republika – Státní pozemkový úřad, jako účastnice řízení, dovoláním napadla v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu v té části jeho výroku pod bodem II, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2018, č. j. -105) ve výroku pod bodem II v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o vydání pozemku parc. č. XY v k.ú. XY žalobci a takto nahrazeno označené rozhodnutí pozemkového úřadu. [Zbývajícími, dovoláním nenapadenými výroky odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba na vydání dalších, ve výroku specifikovaných pozemků žalobci zamítá, a rozhodl o nákladech řízení; výroky I a III – V].

Rozhodnutí odvolacího soudu v části dovoláním dotčeného výroku vychází z posouzení, že vydání označeného pozemku žalobci [oprávněné osobě dle , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb.; dále jen „ “] při splnění všech pozitivních předpokladů nebrání ani účastnicí tvrzená překážka zastavěnosti pozemku ve smyslu ustanovení Podle zjištění odvolacího soudu předmětný pozemek není zastavěn stavbou (ve smyslu tehdejších občanskoprávních předpisů), se stavbou bezprostředně nesouvisí a není nezbytně nutný k užívání stavby; jde o pozemek situovaný v okrajové části areálu (zahradnictví), jenž není pro fungování areálu nezbytný a provozovatelem areálu (vedlejším účastníkem) také není „nijak intenzivně“ využíván.

Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (citujíc rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. ) při řešení otázky, představuje-li předmětný pozemek součást uceleného areálu zahradnictví coby funkčního celku, potažmo brání-li jeho vydání oprávněné osobě překážka dle ; rozsudek považuje dovolatelka za rozporný i s judikaturou Ústavního soudu, dle níž je naturální restituce vyloučena tam, kde by restituent po vydání věci nemohl objektivně realizovat své vlastnické právo a věc užívat způsobem odpovídajícím účelu restitucí (nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. ). Jako otázku dosud neřešenou, na jejímž vyřešení dle jejího mínění taktéž závisí napadené rozhodnutí, dovolatelka předestřela, zda vydání pozemku oprávněné osobě není na překážku právě okolnost, že na nárokovaném pozemku jsou situovány kolaudované „stavby“, jež byly již dříve vydány jiné oprávněné osobě k uspokojení jejího restitučního nároku dle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) a jež nejsou „samostatnými“ stavbami ani součástí areálu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (srov. věty první ), odmítl, neboť není přípustné (srov. ).

Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se zde končí odvolací řízení (a jež nepatří do okruhu rozhodnutí podle ), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení

Podle ustanovení , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálená v závěru, že ustanovení se zásadně týká zastavěného pozemku (jeho takto dotčené části), přičemž za stavbu se pro účely tohoto ustanovení považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud je tento výsledek samostatnou věcí v právním smyslu (dle občanskoprávních předpisů platných a účinných do 31. 12. 2013), tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, nikoliv součást jiné věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. ). Považuje-li se nicméně dle uvedeného ustanovení za zastavěnou také část pozemku, jež bezprostředně souvisí se stavbou naplňující tam vypočtená kritéria a je nezbytně nutná k jejímu užívání, lze – podobně jako při výkladu a aplikaci ustanovení zákona o půdě – dovodit, že překážkou vydání pozemku v rámci majetkového vyrovnání s církvemi může být rovněž fakt, že dotčený pozemek tvoří součást nedělitelného funkčního celku (areálu) se stavbou ve smyslu ; u nárokovaného pozemku je tedy třeba přihlížet i k celkové funkční provázanosti s ostatními pozemky a stavbami, které tvoří vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek, např. i sídliště), a to i s přihlédnutím k veřejnému zájmu, který zde představuje jedno z výkladových kritérií (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. ).

Ovšem sama existence areálu, jakožto funkčního celku budov a pozemků, bez dalšího nevylučuje vydání některých (např. okrajových) pozemků, ale vyžaduje mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb či ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které areál plní (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. ; nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. ).

Posouzení funkční souvislosti nemovitostí, existence uceleného areálu i okolností umožňujících vydat některé nemovitosti v areálu (tedy posouzení, zda zbývající nemovitosti v důsledku restituce zcela ztratí svou funkčnost a využitelnost, a uvážení hlediska proporcionality) je úzce spjato s individuálními okolnostmi případu, tedy s konkrétními skutkovými zjištěními, jejichž hodnocení je primárně úkolem soudů nižších stupňů, nikoliv Nejvyššího soudu, jenž není instancí skutkovou a jenž by právní posouzení věci odvolacím soudem mohl přezkoumat toliko v případě, kdyby úvaha odvolacího soudu (o funkční spjatosti nemovitostí) byla zjevně nepřiměřená, nezohledňující podstatné skutkové okolnosti či měřítka, jež jsou pro takové posouzení relevantní (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. ).

Takovým defektem úvaha odvolacího soudu v posuzované věci netrpí. Umístění pozemku na okraji funkčního celku budov a pozemků (areálu) zajistné bez dalšího nevylučuje, že i v takovém případě může být pozemek součástí areálu, resp. že je dána jeho bezprostřední souvislost se stavbami a nezbytná nutnost pozemku pro jejich užívání. Nicméně takto mechanický závěr odvolací soud neučinil, jestliže se (plně v souladu s požadavky vyslovenými výše citovanou judikaturou) podrobně zabýval otázkou, zda lze pozemek vydat oprávněné osobě nejenom s ohledem na jeho umístění v areálu, nýbrž i z pohledu jeho využití a významu pro fungování areálu (provozovny zahradnictví), docházeje k závěru, že ani tak nejde o pozemek pro řádné fungování areálu nezbytně nutný. Ve skutkových poměrech projednávané věci tedy právní posouzení odvolacího soudu není v rozporu ani s dovolatelkou odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. , v němž dovolací soud – ve shodě s konstantní judikaturou – připustil jako překážku bránící naturální restituci (v režimu obdobně koncipovaného ustanovení § 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě) vzájemnou provázanost pozemků a staveb tvořících funkční celek (areál); o takovou situaci v posuzované věci nejde (kdy sluší se současně připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle není pak ani případná kritika navazujícího právního posouzení, jestliže při ní dovolatelka vychází z odlišného skutkového stavu, než na kterém odvolací soud založil napadené rozhodnutí – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Napadené rozhodnutí není v rozporu ani s rozhodovací praxí, podle níž lze ve výjimečných případech pod výluku podle ustanovení zákona o půdě (a obdobně tedy i dle – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. ) podřadit per analogiam i situaci, kdy by oprávněná osoba naturální restitucí získala „vyprázdněné“ vlastnické právo z důvodu převažujícího veřejného zájmu (veřejnoprávní regulace), který by v praxi realizaci žádné ze složek vlastnického práva neumožňoval; o takovou situaci jde zejména tam, kde jsou nemovitosti veřejným statkem, tedy jsou-li kupř. dotčeny institutem veřejného užívání (např. veřejné prostranství), kdy by se restituentu mělo dostat toliko tzv. holého vlastnictví (kromě dovolatelem odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. , srovnej i nálezy ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. , a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. ). O takový případ ovšem v posuzované věci nejde. Předmětný pozemek podle skutkových zjištění odvolacího soudu není součástí veřejného prostranství, ani není zatížen jiným obdobným způsobem. Zatížení předmětného pozemku veřejným užíváním ostatně netvrdí ani dovolatelka, jež v tomto směru toliko lakonicky odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. , jež vychází z odlišného skutkového stavu, než který je dán v nyní posuzované věci.

Dovolání není přípustné ani pro řešení dovolatelkou (nepříliš srozumitelně) formulované otázky, jíž lze rozumět tak, zda je dána překážka naturální restituce i tehdy, nacházejí-li se na pozemcích jiná zařízení, jež nejsou stavbou jako samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu a nemovitou věcí (dle občanskoprávních předpisů platných a účinných do 31. 12. 2013) a jež byly již dříve přenechány jiné osobě (zde vedlejšímu účastníku k uspokojení jeho restitučního nároku dle zákona o půdě). I na takovou otázku, byť zde formulovanou s odkazem na specifické skutkové okolnosti věci, dává rozhodovací praxe odpověď zápornou (k tomu znovu srov. již shora odkazovaná rozhodnutí interpretující pojem „stavba“, obsažený v ustanoveních zákona o půdě, potažmo ustanovení – např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. ). Nehledě na to, že dle skutkových zjištění odvolacího soudu (jež v dovolacím řízení nelze revidovat) se na předmětném pozemku funkční zařízení, jež bylo by „intenzívně“ využíváno jinou osobou (vedlejším účastníkem), nenachází.

Z uvedeného vyplývá, že právní otázky, na nichž závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek. Tudíž nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání (ve smyslu ).

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a , kdy dovolání účastnice bylo odmítnuto a k nákladům (k náhradě oprávněného) žalobce, jenž se prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřil k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. , , , , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 300 Kč na jeden vykonaný úkon právní služby ( advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ) v částce 714 Kč.

Rozhodné znění (od 30. 9. 2017) se podává z bodu 2. článku II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

K požadavkům na obsahové náležitosti (stručného) odůvodnění usnesení, jímž se odmítá dovolání, srov.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. 11. 2019

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu