Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 671/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele hlavní město Praha, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, právně zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem, sídlem Na Příkopě 853/12, Praha 1 - Nové Město, proti II. a III. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2019 č. j. -430, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Antonína Janečka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro porušení svých ústavně zaručených základních práv na soudní ochranu, na právní pomoc a na rovnost účastníků v řízení před soudem podle , a d (dále jen " "), jakož i práva na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti, k ní přiložené kopie ústavní stížností napadeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a jemu předcházejícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 18. 12. 2017 č. j. -302 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení vedeném u obvodního soudu domáhal vůči vedlejšímu účastníkovi zaplacení částky 300 000 Kč z titulu smluvní pokuty za porušení povinnosti vyplývající z nájemní smlouvy. Obvodní soud vyhověl uplatněnému nároku stěžovatele a zavázal vedlejšího účastníka zaplatit mu částku 300 000 Kč a za náklady řízení 204 728 Kč.

3. K odvolání vedlejšího účastníka městský soud rozsudkem ze dne 9. 1. 2019 č. j. -430 rozsudek obvodního soudu ve věci samé potvrdil a v části týkající se nákladů řízení jej změnil tak, že jejich výše činí 18 630 Kč. Současně zavázal vedlejšího účastníka k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 1 089 Kč. Stěžovatel ústavní stížností napadá rozsudek městského soudu ve výrocích týkajících se náhrady nákladů řízení v obou stupních, protože soudem mu nebyla přiznána náhrada nákladů právního zastoupení.

II.

Argumentace stěžovatele

4. K porušení práv stěžovatele mělo podle jeho tvrzení dojít rozhodnutím městského soudu o nákladech řízení v rozporu s a násl. (dále jen " "), když městský soud nepovažoval náklady právního zastoupení stěžovatele za účelně vynaložené s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013

sp. zn.

(N 45/68 SbNU 449). Podle stěžovatele ale toto rozhodnutí na jeho věc nedopadá a postup městského soudu a jeho podle stěžovatele nesprávné právní posouzení nároku na náhradu nákladů řízení považuje za nesprávné a nespravedlivé, což mělo mít za následek porušení jeho ústavně zaručených práv.

5. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na skutečnost, že je účastníkem velkého množství soudních sporů a zajištění individuálního přístupu ke každému z těchto sporů vlastním aparátem není v personálních a materiálních možnostech stěžovatele. V předmětném řízení využil své ústavně zaručené právo na právní pomoc zcela legitimně a náklady s právním zastoupením tak není možno považovat za neúčelně vynaložené. Proto se soud neměl omezit pouze na přiznání náhrady nákladů vynaložených na soudní poplatek a paušální náhrady podle , ale stěžovateli měla být podle jeho přesvědčení přiznána náhrada nákladů řízení v plné výši. Nepřiznáním náhrady nákladů právního zastoupení došlo podle tvrzení stěžovatele k zásahu do jeho práva na soudní ochranu zaručeného v y. V této souvislosti svou argumentaci podporuje poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2017

sp. zn.

(N 184/87 SbNU 41).

6. Podle stěžovatele je nepřiznání mu nákladů právního zastoupení v rozporu s jeho právem na právní pomoc podle y a takový postup porušuje i zásadu rovnosti účastníků řízení dle y. Dovozuje, že tato práva jsou přiznána každému, tj. i územnímu samosprávnému celku, který nelze jako účastníka řízení sankcionovat tím, že mu nebude přiznána část nákladů řízení odpovídající výši odměny advokáta s odůvodněním, že se mohl bránit sám.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů ( y) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Nepředstavuje další instanci v systému obecného soudnictví, proto do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Stěžovatel brojí toliko proti rozhodnutí soudu o nákladech řízení. K přezkumu nákladových výroků rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zpravidla nepřistupuje, jelikož tato rozhodnutí jsou výlučně doménou těchto soudů, a i když se spor o náklady řízení může citelně dotknout některého z účastníků řízení, většinou nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod, pročež práva jimi dotčená nemohou být sama o sobě předmětem ochrany poskytované Ústavním soudem [např. usnesení ze dne 1. 11. 1999

sp. zn.

, ze dne 27. 5. 1998

sp. zn.

, ze dne 5. 8. 2002

sp. zn.

, ze dne 4. 2. 2003

sp. zn.

, ze dne 13. 10. 2005

sp. zn.

, ze dne 4. 3. 2010

sp. zn.

a ze dne 22. 10. 2019

sp. zn.

, dostupná na http://nalus.usoud.cz, a nález ze dne 12. 11. 2007

sp. zn.

(N 189/47 SbNU 461)].

11. Za této situace ingerence Ústavního soudu přichází do úvahy pouze v případě intenzivního zásahu do některého z ústavně zaručených základních práv či svobod, přičemž předpoklad úspěšného uplatnění ústavní stížnosti by mohl být naplněn při existenci extrémního vybočení ze standardů výkladu a použití právních norem, jež jsou pro posouzení věci obecnými soudy rozhodující, v důsledku kterých by napadené rozhodnutí obsahovalo prvek libovůle, svévole nebo extrémního rozporu s prvky spravedlnosti [srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008

sp. zn.

(N 81/49 SbNU 177)]. Takovéto okolnosti a z nich plynoucí existenci ústavněprávně relevantní újmy na právech stěžovatele ale Ústavní soud v jeho věci neshledal.

12. Městský soud svůj výrok o nákladech řízení řádně a přesvědčivě odůvodnil, a jeho rozhodnutí zohledňuje i rozhodovací praxi soudů v otázce přiznávaní nákladů právního zastoupení účastníkům řízení, kteří disponují vlastním aparátem umožňujícím jim kvalifikovaně hájit svá práva v soudním řízení. Ústavní soud přitom v minulosti takovýto postup aproboval jako přípustný, a v nyní posuzované věci neshledal důvod se od této rozhodovací praxe odchýlit [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne

sp. zn.

, ze dne 23. 11. 2010

sp. zn.

(N 232/59 SbNU 365) a ze dne 13. 8. 2012

sp. zn.

(N 137/66 SbNU 115)].

13. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. prosince 2019

Josef Fiala v.r.

předseda senátu