Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3173/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. L., zastoupené JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, advokátem se sídlem Hauerova 3, Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2019, sp. zn. , usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. listopadu 2018, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. října 2017, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v , , a d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Krajský soud v Ostravě shora uvedeným rozsudkem stěžovatelku (vedle konkretizovaných spoluobviněných) uznal vinnou (v bodech I./1 až 20) zvlášť závažným zločinem podvodu podle , odst. 5 písm. a) . Za uvedenou trestnou činnost krajský soud stěžovatelce uložil podle trest odnětí svobody v trvání pěti let a dvou měsíců, pro jehož výkon ji zařadil do věznice s ostrahou. Dále jí v souladu s § 73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu všech obchodních korporacích na pět let. V adhezním řízení rozhodl krajský soud podle § 228 odst. 1 trestního řádu tak, že stěžovatelce uložil povinnost nahradit poškozeným škodu společně a nerozdílně se spoluobviněným. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byli poškození se zbytkem svých nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelka a spoluobviněný odvolání, která Vrchní soud v Olomouci nadepsaným usnesením podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.

4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. Dovolání spoluobviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje naplnění subjektivní stránky stíhaného zločinu. Z popisu skutku by podle jejího názoru bylo možné dovodit spáchání skutku ve vědomé nedbalosti, nikoli však v přímém úmyslu, jak dovozují soudy. Na jedné straně se ve skutkové větě píše, že o špatné ekonomické situaci obchodní společnosti X stěžovatelka věděla a jednala v úmyslu vylákat dodávky zboží a služeb a řádně za ně nezaplatit s cílem se obohatit, na druhé straně se tam uvádí, že se o ekonomický stav společnosti průběžně nezajímala a že veškerý chod společnosti řídil její nevlastní otec (nyní spoluobviněný). Stěžovatelka na nevlastního otce v obchodních záležitostech spoléhala, protože sama s podnikáním ve stavebnictví neměla žádné zkušenosti. Jako jednatelka vystupovala pouze formálně. Úmysl pachatele přitom nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutné jej prokázat a sama lhostejnost ve vztahu k následku nestačí k naplnění volní služky nepřímého úmyslu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010,

sp. zn.

).

6. Na základě provedených důkazů podle názoru stěžovatelky nelze dospět ke zmíněným skutkovým závěrům. Podle znalkyně Prof. Ing. Hótové byla obchodní společnost v rozhodném období v úpadku v důsledku neschopnosti splácet závazky. Tento stav nebylo možné zjistit z daňových přiznání, ale pouze na základě účetní závěrky, která je jejich přílohou. O úpadku společnosti se tak většinou jednatelé dozvědí až od odborníků z daňové oblasti. Ze žádného důkazu nevyplývá, že by stěžovatelka vystavovala plné moci pro svého nevlastního otce v úmyslu vylákat zboží a služby a pak za ně nezaplatit. V jejím případě by se mohlo jednat nanejvýš o tzv. funkční odpovědnost jednatelky společnosti, nikoliv o individuální trestní odpovědnost za úmyslné zavinění.

7. Stejně tak naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestního činu podvodu nebylo důkazně podloženo. Stěžovatelka se na jednotlivých obchodních případech fakticky nepodílela a nic o nich neví. Tato část skutkových zjištění se navíc opírá o výpovědi jednotlivých poškozených, kterým soudy uvěřily bez ohledu na fakt, že jsou na výsledku trestního řízení zainteresovaní. Stěžovatelka se ztotožňuje i s další argumentací svého nevlastního otce. Podle ní nebylo možné dospět k závěru, že poškození byli uváděni v omyl, neboť z dokazování vyplynulo, že si jednotliví poškození byli vědomi toho, že společnost X není schopna v době splatnosti přijaté závazky hradit. Stěžovatelka dále zmiňuje důkazy, jejichž provedení navrhovala, avšak soudem provedeny nebyly.

8. Stěžovatelka se domnívá, že v projednávané věci převažuje její soukromoprávní charakter a neměla být v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe řešena v rámci trestního procesu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s až 31 a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud předesílá, že se na něj obrátil samostatnou ústavní stížností i spoluobviněný M. K. (nevlastní otec stěžovatelky). Ve věci již Ústavní soud dne 10. 10. 2019 vydal pod

sp. zn.

usnesení, jímž ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Část argumentace z odůvodnění tohoto usnesení se vztahuje i k nyní projednávané věci a Ústavní soud nemá důvod se od ní nyní odchylovat.

11. Ústavní soud dospěl i ve věci stěžovatelky k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.

12. Své námitky o tom, že soudy z provedených důkazů učinily nesprávná skutková zjištění stran pozice stěžovatelky v obchodní společnosti, přičemž tento stav by ve své extrémní poloze mohl být považován za vadu, která se svou intenzitou dotýká ústavní roviny [např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257)] stěžovatelka dokládá tvrzením, že do jednání společnosti X zapojila jen formálně, že s podnikáním neměla žádné zkušenosti, spoléhala na svého nevlastního otce, kterému udělila plnou moc a její role jednatelky společnosti byla jen formální. Obecné soudy na základě množství svědeckých výpovědí vzaly za prokázané, že stěžovatelka za obchodní společnost aktivně vystupovala při uzavírání úvěrových smluv a v daňovém řízení, ale i při běžném chodu prováděním administrativních úkonů. Jednatelkou této společnosti se stala dne 5. 11. 2007, přičemž ze znaleckého posudku jasně vyplývá, že k datu 1. 1. 2008 společnost vykazovala znaky úpadku (závazky nad 180 dnů po splatnosti činily celkem 1,9 mil. Kč a byly evidovány u více věřitelů). Přímo se podílela i na vyvádění majetku ze společnosti (jako jednatelka sobě jako fyzické osobě darovala nemovitosti, které následně společnosti pronajala). Se samotným postavením jednatelky a jediné společnice společnosti s ručením omezeným se pojí celá řad povinností, kterých se nezprostila udělením plné moci třetí osobě, protože za jednání společnosti i nadále odpovídala. Bylo na ní, aby na činnost zástupce dohlížela. Tvrzení, že se o stav společnosti nezajímala, je ohledem na okolnosti případu zcela irelevantní. Jak uvedl vrchní soud, závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případě, kdy o této otázce chybí doznání obžalované, činit jen nepřímo z okolností činu objektivní povahy (č. l. 41 usnesení). Z prokázaných okolností v posuzovaném případě jednoznačně vyplývá, že stěžovatelka se aktivně spolupodílela na činnosti obchodní společnosti a zjištěnou trestnou činnost spáchala úmyslně.

13. Nejvyšší soud popsal "nestandardní" postupy obchodní společnosti X a obviněných (v souvislosti s financováním stavebních zakázek, nakládáním s přijatými platbami, nepříznivým vývojem ekonomické situace deklarovaným též v daňových přiznáních a převody obchodního podílu) v bodě 21. svého usnesení a výstižně doplnil, že k naplnění znaku podvodu spočívajícího v uvedení v omyl je relevantní i "prosté" objednání zboží s úmyslem za ně nezaplatit; nemusí přitom docházet k žádnému přesvědčování či (nepravdivému) utvrzování o záměru uhradit kupní cenu, stejně tak není vyloučena trestní odpovědnost za podvodné jednání, byla-li si poškozená osoba vědoma nepříznivého ekonomického stavu společnosti představující druhou stranu smlouvy. Podstatné je totiž především že poškození poskytovali plnění v přesvědčení, že obžalovaní své závazky splní (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 93/2000).

14. K otázce obhajobou navrhovaných a soudy neprovedených důkazů se velmi podrobně vyjádřil krajský i vrchní soud. Vysvětlil, z jakých důvodů návrhy považuje za okrajové a pro zjištění skutkového stavu nadbytečné (č. l. 105 až 108 rozsudku krajského soudu a č. l. 37 a 38 usnesení vrchního soudu).

15. Jde-li o výši škody způsobené poškozeným podvodným jednáním, lze odkázat na str. 40 až 69 rozsudku krajského soudu. Oba rozhodující soudy konfrontovaly obsah výpovědí poškozených s dalšími provedenými důkazy, přičemž není věcného důvodu upírat jejich výsledným úvahám přesvědčivost.

16. V posuzované věci Ústavní soud neshledal neústavní pochybení, pro která by byl nucen přistoupit ke kasačnímu zásahu. Naopak, napadená rozhodnutí jsou dostatečně pečlivě a logicky odůvodněna a námitky, které vůči procesu dokazování stěžovatelka vznáší, již byly v trestním řízení náležitě vypořádány.

17. Uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů a právní posouzení považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály principům presumpce neviny a in dubio pro reo či nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe.

18. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu