Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3597/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Karla Pály a Růženy Pálové, zastoupených JUDr. Emilem Jančou, advokátem se sídlem v Praze 6, Sartoriova 60/12, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. září 2019 č. j. -40, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a Ing. Tomáše Korandy, správce konkursní podstaty úpadce Bytového družstva X, se sídlem v Praze 9, Vojická 1022/12, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v a d (dále jen " ") a porušení ústavních principů zakotvených v y a y domáhali zrušení shora označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen " "), kterým bylo rozhodnuto o věcné příslušnosti okresních soudů.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a z rozhodnutí napadeného ústavní stížností vyplynulo, že vedlejší účastník se žalobou vedenou u Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. domáhá po stěžovatelích zaplacení dlužné částky ve výši 84 955 Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka představuje rozdíl mezi hodnotou jejich majetku, který nabyli na základě , kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů, jako konkurzní věřitelé, a částkou, která odpovídá poměrnému uspokojení ostatních pohledávek podle , o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. V průběhu řízení stěžovatelé vznesli námitku věcné nepříslušnosti okresního soudu, o které rozhodl tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy. V odůvodnění připomenul, že podle , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), se pro konkurzní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy, a odkázal na judikaturní závěry Nejvyššího soudu, podle nichž se za "dosavadní právní předpis" považuje nejen zákon o konkurzu a vyrovnání, ale také (obojí ve znění účinném do 31. 12. 2007, tj. do nabytí účinnosti ), a dodal, že totéž platí pro spory těmito řízeními vyvolané (tj. spory vyvolané konkurzem a vyrovnáním podle zákona o konkurzu a vyrovnání). Na tomto základě neshledal námitku stěžovatelů důvodnou, neboť v projednávané věci nejde o spor podle mezi obchodní korporací (družstvem) a jejím členem, vyplývající z účasti na ní, ale o spor věřitele o zaplacení pohledávky, k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy podle V závěru odůvodnění doplnil, že z uvedených důvodů nelze na tento spor ani užít , a tedy v daném sporu nemůže jít ani o spor podle .

II.

Argumentace stěžovatelů

3. Stěžovatelé s rozhodnutím vrchního soudu nesouhlasili a vyjádřili přesvědčení, že věc má být v prvním stupni projednána krajským soudem, neboť ke správnému posouzení žaloby je nutné zkoumat skutečnosti důležité pro konkurzní řízení. Na podporu své argumentace odkázali na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 4. 2017 č. j. -234, v němž tento soud dospěl (dle názoru stěžovatelů) ve skutkově totožné věci k odlišnému závěru, tj. že je dána věcná příslušnost krajských soudů. Stěžovatelé též poukázali na vyjádření vedlejšího účastníka, jenž sám uvedl, že "skutečnosti odůvodňující vznik a výši pohledávky, nemají původ v insolvenčním řízení, nýbrž v řízení konkurzním" (srov. 2. bod napadeného usnesení vrchního soudu), a dále odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2004

sp. zn.

(N 66/33 SbNU 155), z něhož dovozují své postavení konkursních věřitelů.

4. Stěžovatelé navrhli, aby jejich věc byla vyřízena přednostně mimo pořadí jako naléhavá v souladu s , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Podstata argumentace stěžovatelů směřuje proti mechanismu, kterým obecné soudy určují věcnou příslušnost soudů, a v tomto ohledu poukazují na nejednotnost jejich právního názoru, přičemž využívají rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jež není předmětem nyní posuzované věci a které věcnou příslušnost zakládá odlišně, na jiných důvodech. Sjednocení této otázky podústavního práva však přísluší samotným obecným soudům; k řešení vzniklého rozporu v judikatuře vrchních soudů je v systému obecné justice povolán Nejvyšší soud (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 29. 10. 2019, bod 11).

7. V posuzované věci Ústavní soud neshledal důvod pro zásah do jurisdikce obecných soudů a k namítanému - v současnosti toliko hypotetickému - porušení a y uvádí, že stěžovatelům není odepřena možnost brojit proti obsazení soudu v rámci přezkumu konečného rozhodnutí ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. . Nesprávnost v určení věcně příslušného soudu rozhodnutím podle lze úspěšně vytýkat v ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí tehdy, mohlo-li vadné určení věcné příslušnosti vést k omezení procesních práv stěžujícího si účastníka, kterým nicméně nemusí být vzhledem k nepředvídatelnému výsledku sporu nutně stěžovatelé (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 31. 3. 2011).

8. S tím souvisí také případné porušení práva na zákonného soudce podle y. Z hlediska efektivního fungování soudnictví by bylo neudržitelné, kdyby Ústavní soud porušení této ústavní zásady shledával v každém případě nesprávně obsazeného soudu. Tradičním smyslem práva na zákonného soudce je ochrana účastníka řízení před účelovou manipulací s určením soudního fóra (soudce), jež může ohrozit důvěru v regulérnost soudního procesu a jeho objektivně spravedlivý výsledek. Mimo tento rámec, co do pravidel určení místní a věcné příslušnosti soudu, jde především o pravidla organizační povahy systémového původu, jež vazbu na individuální spor mají jen zprostředkovaně (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 16. 11. 2006). Vždy je proto třeba zkoumat konkrétní okolnosti věci a bezpečně vyloučit možnou přítomnost svévole při výkladu zákonných pravidel. vyložil, jakými úvahami se řídil při formulaci shora rekapitulovaných právních závěrů a Ústavní soud nepovažuje jeho postup za svévolný.

9. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným usnesením vrchního soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, a proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle . O návrhu na přednostní projednání věci Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť v řízení postupoval tak, aby ústavní stížnost posoudil a rozhodl o ní co nejrychleji.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu