Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3616/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Zikmundové, zastoupené JUDr. Emilem Jančou, advokátem se sídlem Sartoriova 60/12, Praha 6 - Břevnov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. -37 ze dne 12. 9. 2019, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále též "vrchní soud") s odůvodněním, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva, jmenovitě právo na spravedlivý proces podle d (dále jen "") a právo na zákonného soudce dle y.

Z přiložených podkladů Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením č. j. -37 ze dne 12. 9. 2019 vrchní soud rozhodl o námitce věcné nepříslušnosti Okresního soudu Praha-východ vznesené stěžovatelkou jako žalovanou v řízení o zaplacení 119 628 Kč s příslušenstvím, které je vedeno u posledně uvedeného soudu pod sp. zn. . Vrchní soud neshledal námitku stěžovatelky důvodnou a výrokem konstatoval, že k projednání a rozhodnutí předmětné věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy.

Stěžovatelka se s popsaným výsledkem řízení neztotožnila. V ústavní stížnosti setrvala na názoru, že věc má být v prvním stupni projednána krajským soudem, neboť jde o spor vyvolaný konkurzem dle ustanovení , , ve znění účinném do 31. 12. 2007, a ke správnému posouzení podané žaloby bude nutné zkoumat skutečnosti důležité pro konkurzní řízení. Uvedenou argumentaci stěžovatelka podpořila odkazem na usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. -30 ze dne 15. 8. 2019 a č. j. -234 ze dne 3. 4. 2017, v nichž tento soud dospěl ve skutkově totožných případech k odlišnému závěru, tedy že je dána v prvním stupni věcná příslušnost krajských soudů. Dále poukázala na vyjádření žalobce (správce konkurzní podstaty), který k vznesené námitce sám uvedl, že "skutečnosti odůvodňující vznik a výši pohledávky nemají původ v insolvenčním řízení, nýbrž v řízení konkurzním". Stěžovatelka připomenula rovněž nález Ústavního soudu

sp. zn.

, z něhož dovozovala své postavení konkurzního věřitele. Tyto své teze stěžovatelka pak v ústavní stížnosti blíže rozvedla.

Ústavní soud zvážil námitky stěžovatelky z hlediska kompetencí daných muy, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě pátéy, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Podstata stížnostního návrhu směřuje proti mechanismu, kterým obecné soudy určují věcnou příslušnost soudů, a v tomto ohledu poukazuje na nejednotnost jejich právního názoru. Stěžovatelka se přitom dovolává rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jež ale nejsou předmětem nyní projednávané věci, byť i věcnou příslušnost posuzují odlišně. Sjednocení této otázky podústavního práva však přísluší obecným soudům; k řešení vzniklého rozporu v judikatuře vrchních soudů je v systému obecné justice povolán Nejvyšší soud (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 29. 10. 2019, bod 11, dostupné na http://nalus.usoud.cz), nikoli Ústavní soud. Z hlediska ústavnosti je podstatné, že Vrchní soud v Praze srozumitelně a logicky vyložil, jakými úvahami byl veden při formulaci shora rekapitulovaných právních závěrů, přičemž žádný exces v nich Ústavní soud neshledal. Dlužno dodat, že ve stejném duchu Ústavní soud již rozhodl ve skutkově a právně shodných věcech (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 14. 11. 2019,

sp. zn.

ze dne 14. 11. 2019,

sp. zn.

ze dne 20. 11. 2019,

sp. zn.

ze dne 22. 11. 2019,

sp. zn.

ze dne 26. 11. 2019 a další). Jelikož právnímu zástupci stěžovatelky jsou tato rozhodnutí Ústavního soudu známa, tak na tomto místě postačí na ně v podrobnostech zcela odkázat.

Ve světle řečeného pak Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle jako návrh zjevně neopodstatněný. Požadavku stěžovatelky na přednostní projednání věci přitom vyhověl via facti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu