Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2223/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky LinkAmerika II., spol. s r. o., se sídlem Na Staré silnici 99, 252 68 Kněževes u Prahy, zastoupené Mgr. Luborem Bystřickým, advokátem se sídlem Myslíkova 2020/4, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -252 ze dne 23. 5. 2017 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. -213 ze dne 9. 11. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná , y (dále jen " ") a , a d (dále jen " ").

Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu se podává, že po předchozím kasačním zásahu Nejvyššího soudu rozhodoval Městský soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem č. j. -185 ze dne 28. 8. 2015 a určil, že 56 400 ks šamponů o obsahu 400 ml v plastových lahvích s modrým uzávěrem označených Head & Shoulders zadržených Celním úřadem Praha 2 č. j. 9353-4/2012-176400-023.1 ze dne 18. 7. 2012 jsou padělky ve smyslu nařízení Rady (ES) č. 1383/2003, přičemž příjemcem předmětného zboží byl žalovaný (tj. stěžovatelka v řízení o ústavní stížnosti). Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. -213 ze dne 9. 11. 2016 (v ústavní stížnosti zřejmě nesprávně označeným pod č. j. -216) byl rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci potvrzen a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatelky bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost podle (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Vzhledem k tomu, že všechny skutečnosti a podrobnosti nyní projednávaného případu jsou účastníkům řízení dostatečně známy, není třeba je blíže rekapitulovat.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá zejména to, že obecné soudy soustavně ignorují její argumentaci evropským právem, neprovedly navržené důkazy, svá rozhodnutí řádně neodůvodnily a nevypořádaly se s uplatněnými námitkami stěžovatelky. Tato pochybení pak vedla k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces, práva na zákonného soudce (z důvodu nevyhovění návrhu na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie), což v konečném důsledku vedlo i k porušení stěžovatelčina práva na ochranu majetku.

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle ustanovení musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Pokud se týká samotné absence položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, pak Ústavní soud v této věci připomíná svou ustálenou rozhodovací praxi, podle které není porušením práva na zákonného soudce každé porušení povinnosti položit předběžnou otázku, nýbrž pouze zásadní a kvalifikované pochybení při takovém rozhodování nesoucí znaky svévole (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 9. 1. 2018 - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz). Podle čl. 267 Konsolidovaného znění Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen "SFEU") je soud členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, povinen obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie (dále také "SD EU"), jestliže během řízení vyvstane otázka platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Evropské unie. Soudní dvůr Evropské unie však současně konstatoval (viz rozsudek ze dne 6. 10. 1982 ve věci C-283/81 Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della Sanita), že tato povinnost neplatí v případech, ve kterých 1) otázka práva Evropské unie není významná pro řešení daného případu, 2) existuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie k dané otázce nebo rozsudek Evropského soudního dvora týkající se v zásadě identické otázky (viz rozsudek ze dne 27. 3. 1963 ve věci C 28/62 Da Costa en Schaake NV a další v. Administratie der Belastingen), nebo 3) výklad a správná aplikace komunitárního práva jsou naprosto zjevné.

Ústavní soud konstatuje, že - s ohledem na výše uvedené - neshledal v napadených rozhodnutích, resp. postupu obecných soudů ústavněprávní deficit v aplikaci existující konstantní judikatury Soudního dvora Evropské unie k dané problematice, která by vyžadovala položení předběžné otázky k SD EU, což činí odkaz stěžovatelky na nález

sp. zn.

nepřípadným. Ačkoliv Nejvyšší soud v odůvodnění svého odmítavého usnesení expressis verbis nevysvětlil, proč považoval v nyní projednávaném případě návrh stěžovatelky na položení předběžné otázky SD EU za redundantní, je Ústavní soud toho názoru, že takovéto vysvětlení je imanentně obsaženo v pasáži týkající se příslušné judikatury Soudního dvora Evropské unie. Nejvyšší soud totiž v odůvodnění svého rozhodnutí doslova uvádí, že "dle rozhodnutí Soudního dvora ve spojených věcech C-446/09 a C-495/09 lze skutečnost, že zboží je určeno k prodeji v Evropské unii, prokázat různými způsoby, kdy Soudní dvůr EU zmiňuje například důkaz o tom, že uvedené zboží bylo předmětem prodeje zákazníkovi v Unii nebo nabídky či reklamy určené spotřebitelům v Unii, přičemž z výše citované pasáže textu rozhodnutí Soudního dvora je patrno, že se ve vztahu ke způsobům prokázání určení zboží k prodeji na území Evropské unie jedná o výčet příkladmý, není závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyně prokázala zásah do práv duševního vlastnictví, v rozporu s předchozím kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu, ani s uvedeným rozhodnutím Soudního dvora."

Ústavní soud v kontextu výše řečeného uvádí, že postup a závěry odvolacího, resp. Nejvyššího soudu odpovídají požadavkům Ústavního soudu na aplikaci doktríny acte claire obecnými soudy. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou logická, konzistentní a nevykazující prvky svévole; z vyžádaného spisového materiálu a vývoje soudního řízení je patrno, že všechny instance se věcí stěžovatelky důkladně zabývaly a s dřívějšími výtkami Nejvyššího soudu se řádně vypořádaly, čímž dostály ústavněprávním požadavkům na náležité odůvodnění soudního rozhodnutí, které vyplývá z kautel spravedlivého procesu ve smyslu y.

Pokud se týká samotné polemiky stěžovatelky s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou konstantní judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají [srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval [srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].

Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy nepochybily, když na základě provedeného dokazování uvedené zboží označily za padělky, čímž v nyní projednávaném případě dostály imperativu obecné spravedlnosti vyplývajícímu z y.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle , mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu