Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1037/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Bohumíra Topinky, zastoupeného Mgr. Michalem Dittrichem, advokátem, sídlem Na Březince 930/6, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. ledna 2019 č. j. -34, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní korporace Compass Group Czech Republic, s. r. o., sídlem Jankovcova 1603/47a, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v , a a 2 d (dále jen " ").

2. Z předložených podkladů se podává, že stěžovatel se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaného u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") proti vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 600 000 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacení odměny za výkon prokury. Návrhu stěžovatele bylo vyhověno a elektronickým platebním rozkazem městského soudu ze dne 4. 5. 2015 č. j. EPR 92202/2015-5 byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 600 000 Kč.

3. Dne 19. 6. 2018 podala vedlejší účastnice proti elektronickému platebnímu rozkazu odpor, jehož součástí byla i žádost o prominutí zmeškání lhůty a přiznání odkladného účinku. Důvodem žádosti o prominutí zmeškání lhůty bylo úmyslné zatajování doručených platebních rozkazů zaměstnankyní vedlejší účastnice. Usnesením městského soudu ze dne 11. 7. 2018 č. j. EPR 92202/2015-12 byl návrh vedlejší účastnice na prominutí zmeškání lhůty zamítnut. Městský soud v odůvodnění uvedl, že ke zmeškání lhůty došlo chybou zaměstnankyně vedlejší účastnice, a je proto pouze její věcí, aby měla nastaveny mechanismy garantující včasné dodání doručovaných písemností odpovědným osobám. Usnesením městského soudu ze dne 11. 7. 2018 č. j. EPR 92202/2015-14 byla rovněž zamítnuta žádost vedlejší účastnice o přiznání odkladného účinku.

4. Vedlejší účastnice podala proti usnesení městského soudu ze dne 11. 7. 2018 č. j. EPR 92202/2015-12 odvolání. V něm uvedla, že věc byla projednána a rozhodnuta věcně nepříslušným soudem, neboť spor se týkal výkonu funkce prokuristy. Dalším odvolacím důvodem byla skutečnost, že usnesení městského soudu bylo vydáno vyšším soudním úředníkem, ač podle názoru vedlejší účastnice ho měl vydat předseda senátu. Z odvolání rovněž vyplýval nesouhlas vedlejší účastnice se závěrem městského soudu o chybě zaměstnankyně, kdy vedlejší účastnice zejména zdůrazňovala, že nešlo o chybu, nýbrž o úmyslnou manipulaci. Usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 17. 10. 2018 bylo usnesení městského soudu zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení. Vrchní soud v odůvodnění zejména uvedl, že v nyní posuzované věci je nutné se vypořádat s námitkou věcné nepříslušnosti, což nelze napravit v odvolacím řízení.

5. Městský soud následně předložil věc vrchnímu soudu k rozhodnutí podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), s námitkou vedlejší účastnice o věcné nepříslušnosti. Stěžovatel ve svém vyjádření uvedl, že vzhledem k účinkům elektronického platebního rozkazu je přezkum věcné příslušnosti zbytečný. Výrokem I. usnesení vrchního soudu ze dne 7. 1. 2019 č. j. -34 bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy. Výrokem II. byla věc postoupena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 7. Vrchní soud se v odůvodnění ztotožnil s námitkou vedlejší účastnice, že stěžovatel není ani nebyl členem jejího statutárního orgánu, nýbrž prokuristou, proto nyní posuzovaný spor nespadá pod věci vymezené v a f) , zakládající věcnou příslušnost krajských soudů.

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy uvádí, že napadené usnesení nerespektuje , podle nějž nelze o věci pravomocně rozhodnuté znovu jednat a rozhodnout. Smyslem tohoto ustanovení je podle stěžovatele právní jistota účastníků. Nezměnitelnost rozhodnutí je rovněž překážkou pro soudy. Své závěry stěžovatel opírá i o rozhodovací praxi Ústavního soudu, např. o nález ze dne 25. 6. 1997

sp. zn.

(N 83/8 SbNU 275), nebo Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. .

7. Další argumentace stěžovatele se soustřeďuje na časové limity zkoumání věcné příslušnosti, kdy zejména zdůrazňuje, že podle může být věcná příslušnost zkoumána kdykoliv za řízení. Vzhledem k tomu, že řízení v nyní posuzované věci bylo pravomocně skončeno ke dni 20. 5. 2015, nebylo podle stěžovatele později možné otázku věcné příslušnosti řešit.

8. Poslední část ústavní stížnosti je zaměřena na požadavek řádného odůvodnění soudního rozhodnutí. Stěžovatel uvádí, že vrchní soud se měl v napadeném usnesení s jeho námitkami vypořádat podrobněji. Chybí-li důvody rozhodnutí, jde podle stěžovatele o libovůli v soudním rozhodování.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní soud již dříve uzavřel, že ústavní stížnost je přípustná i proti procesnímu rozhodnutí o věcné příslušnosti, je-li způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv a svobod [srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2010

sp. zn.

(N 118/57 SbNU 455)].

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle odst. l y je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y). Není tedy součástí soustavy soudů ( y) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996

sp. zn.

(U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však nelze v nyní posuzované věci učinit.

12. Z ve spojení s vyplývá, že elektronický platební rozkaz lze napadnout odporem ve lhůtě patnácti dnů ode dne jeho doručení. Pozdě podaný odpor se podle odmítá. Podle dále platí, že soud promine zmeškání lhůty, jestliže účastník nebo jeho zástupce ji zmeškal z omluvitelného důvodu, a byl proto vyloučen z úkonu, který mu přísluší, přičemž návrh je třeba podat do patnácti dnů po odpadnutí překážky a je s ním třeba spojit i zmeškaný úkon. Z vyplývají pravidla určování věcné příslušnosti soudů v civilním soudním řízení. Podle platí, že má-li okresní nebo krajský soud za to, že není věcně příslušný, předloží věc se zprávou o tom svému nadřízenému vrchnímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti okresních, krajských nebo vrchních soudů. Z uvedených ustanovení je zřejmé, že prominutí zmeškání procesní lhůty k podání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu a určení věcné příslušnosti soudu v civilním soudním řízení jsou předmětem běžného zákona, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud do řešení těchto otázek neingeruje, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací pravomoci ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z metod právního výkladu, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.

13. V nyní posuzované věci stěžovatel zejména zdůrazňuje, že má-li elektronický platební rozkaz účinky pravomocného rozsudku, není již možné jej napadnout odporem, nebo v souvislosti s jeho podáním navrhnout prominutí zmeškání lhůty. Užití i v případech prominutí zmeškání lhůty k podání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu je však přípustné, což vyplývá i z rozhodovací praxe Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 6. 2. 2008

sp. zn.

(N 28/48 SbNU 387)] a Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 1. 6. 2016 sp. zn. ). Vzhledem k tomu, že prominutí zmeškání lhůty k podání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu přísluší soudu, který věc rozhoduje v prvním stupni, je třeba postavit najisto otázku věcné příslušnosti. Vrchní soud v nyní posuzované věci proto pouze určil, který soud je věcně příslušný, přičemž v jeho rozhodovací pravomoci nebylo zabývat se důvody návrhu na prominutí zmeškání lhůty, jak byly formulovány vedlejší účastnicí, resp. stěžovatelem v jeho vyjádření. Z toho důvodu nelze napadené rozhodnutí vrchního soudu, jenž se nezabýval věcnými důvody nevyhovění návrhu na prominutí zmeškání lhůty vymezenými stěžovatelem, považovat za nepřezkoumatelné. Stěžovateli v žádném případě nebylo odepřeno jeho právo vyjádřit se k návrhu vedlejší účastnice, neboť otázka prominutí zmeškání lhůty bude následně řešena prvostupňovým soudem. V této fázi řízení proto Ústavní soud není oprávněn k žádnému zásahu, neboť o prominutí zmeškání lhůty dosud nerozhodl věcně příslušný obecný soud.

14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že postupem vrchního soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu