Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2177/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., t. č. ve Věznici Vinařice, zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019 č. j. -51, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2018 sp. zn. a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2018 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho práva zakotvená v , a d (dále jen " "), jakož i zásada presumpce neviny zaručená y.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud") uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy podle , , ve znění pozdějších předpisů, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 let. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") odvolání stěžovatele v záhlaví označeným usnesením zamítl. Následné dovolání bylo Nejvyšším soudem v záhlaví uvedeným usnesením odmítnuto.

3. V podané ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti provedenému dokazování a skutkovým závěrům obecných soudů. Namítá, že provedené důkazy byly hodnoceny pouze v jeho neprospěch a obecné soudy přijaly skutkovou verzi pro stěžovatele nejvíce přitěžující. Stěžovatel se domnívá, že je-li způsobena smrt, měl by být závěr o spáchání vraždy až poslední možností po vyloučení ostatních méně závažných trestných činů. Stěžovatel dále popírá, že by jednal v úmyslu, byť nepřímém, a na podporu svého tvrzení vyvrací obecnými soudy učiněný závěr o způsobu střelby a poukazuje na procesní nedostatky při jednotlivých procesních úkonech. Závěrem zdůrazňuje, že neměl v úmyslu poškozeného zasáhnout, nýbrž pouze zastrašit. Poškozený ho dle přesvědčení stěžovatele v noci přepadl, v důsledku čehož měl četná zranění na těle; jednání poškozeného stěžovatel hodnotí jako trestný čin loupeže. Během útoku se cítil dezorientován a ohrožen. S ohledem na uvedené skutečnosti mělo být jednání stěžovatele posouzeno jako usmrcení z nedbalosti, maximálně jako zabití. Stěžovatel dále namítá, že byla porušena zásada kontradiktornosti, neboť nalézací soud zamítl téměř veškeré důkazy navržené obhajobou. Stěžovatel rovněž rozporuje svědecké výpovědi rodiny poškozeného.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

6. Podle y je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled ani dozor. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové nedostatky však v projednávané věci shledány nebyly.

7. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší. Ústavnímu soudu totiž zásadně nepřísluší přehodnocování provedeného dokazování a zjištěného skutkového stavu a zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy [viz např. nálezy

sp. zn.

ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) a

sp. zn.

ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či usnesení

sp. zn.

ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)]. Taková situace však v projednávané věci nenastala. Obecné soudy řádně odůvodnily svá skutková zjištění, na základě kterých dospěly k závěru o vině stěžovatele, jakož i neprovedení některých ze stěžovatelem navrhovaných důkazů, které neshledaly nezbytnými pro své rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů. Uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za udržitelný. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály principům presumpce neviny. Zásada presumpce neviny neslouží ke zpochybnění postupu obecných soudů pouze na základě nesouhlasu stěžovatele s jejich skutkovými a právními závěry.

8. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. listopadu 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu