Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2505/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Vladimíra Šabaty, zastoupeného JUDr. Lenkou Vincencovou, advokátkou se sídlem Javornického 138, Vysoké Mýto, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 5. 2016 č. j. -123, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2016 č. j. -152 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019 č. j. -170, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se domáhá zrušení části výroku v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání ve věci nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jakož i zrušení v záhlaví citovaných rozsudků soudu prvního stupně a odvolacího soudu, kterým byl tento nárok zamítnut. Tvrdí, že postupem civilních soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu soudů, které se nedostatečně zabývaly přípustností uplatnění námitky promlčení a počátkem běhu promlčecí lhůty a v konečném důsledku zamítly jeho nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen " "). Stěžovatel dále odkazuje na některé nálezy Ústavního soudu (např.

sp. zn.

,

nebo

), z nichž dovozuje, že v jeho případě nebyl naplněn deklarovaný důvod nepřípustnosti části jeho dovolání, čímž došlo k odepření spravedlnosti.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, dále jen "vedlejší účastník") zaplacení náhrady škody a nemajetkové újmy, které měly stěžovatelovi vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu předsedy Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, který znemožnil stěžovatelovi výkon funkce přísedícího, když ho nevyzval za celé funkční období 2010-2014 ke složení slibu přísedících. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též "soud prvního stupně") zamítl žalobu stěžovatele, aby byl vedlejší účastník povinen zaplatit stěžovateli náhradu škody ve výši 74 496 Kč s příslušenstvím (výrok I.), jakož i přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 3 500 000 Kč (výrok II.) a uložil stěžovatelovi povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč (výrok III.). Městský soud v Praze (dále též "městský soud") potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudu prvního stupně a městského soudu v rozsahu, v jakém jimi bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody ve výši 74 496 Kč s příslušenstvím, a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V případě nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu dovolání odmítl pro nepřípustnost podle

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález

sp. zn.

).

Ústavní soud se ve své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním obecných soudů o nárocích plynoucích ze , přičemž pravidelně konstatuje, že plně respektuje pravomoc ostatních soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. nálezy

sp. zn.

nebo

).

Ústavní soud dovozuje, že stěžovatel napadá toliko ty části rozsudků soudů prvního a druhého stupně, které se týkají rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, neboť ve zbylém rozsahu byly zrušeny rozhodnutím Nejvyššího soudu (a nelze je proto přezkoumávat). Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, neshledal. Ústavní soud ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté y, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Soud prvního stupně, jakož i městský soud v odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečně podrobně objasnily důvody, které je vedly k závěru, že nárok stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy byl v době podání žaloby již promlčen.

Rovněž tak Nejvyšší soud přesvědčivě a v souladu se svou rozhodovací praxí vyložil důvody, jež jej v případě nároku stěžovatele na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vedly k odmítnutí dovolání. Ústavní soud nesdílí výhrady stěžovatele vůči rozhodnutí dovolacího soudu, resp. v něm provedenému zhodnocení projednatelnosti dovolání podle příslušných ustanovení . Ústavní soud ověřil, že stěžovatel v dovolání skutečně nenapadal ani nezpochybňoval závěr odvolacího soudu, že nárok na náhradu nemajetkové újmy je promlčen. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí řádně objasnil, proč dovolání stěžovatele odmítl, aniž by se přitom dopustil libovůle či jakéhokoliv jiného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle y. Ústavní soud navíc nemůže nepřipomenout svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení

sp. zn.

). Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení

sp. zn.

a

). Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura, kterou by bylo nadbytečné opakovat, je zřetelná a jasná.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2019

JUDr. David Uhlíř, v. r.

předseda senátu