Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3206/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Pavla Beneše a Renaty Benešové, obou zastoupených JUDr. Emilem Jančou, advokátem se sídlem Praha, Sartoriova 60/12, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2019 č. j. -44 a návrhu na přednostní projednání věci, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení a d (dále jen " "), domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí ve věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy.

Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že Okresní soud Praha - východ předložil Vrchnímu soudu k Praze věc k rozhodnutí podle s námitkou stěžovatelů, že není věcně příslušný k projednání a rozhodnutí věci s odkazem na a , (dále jen " "). V projednávané věci se žalobce jako insolvenční správce dlužníka Bytové družstvo domáhá po stěžovatelích dlužné částky ve výši 114 408 Kč s příslušenstvím, představující rozdíl mezi hodnotu majetku stěžovatelů, který nabyli na základě , o vlastnictví bytů, jako konkursní věřitel družstva a částkou, která odpovídá poměrnému uspokojení "ostatních pohledávek" ve smyslu , zákon o konkursu a vyrovnání (dále jen " ").

Vrchní soud v Praze své rozhodnutí, že v předmětné věci jsou příslušné okresní soudy, odůvodnil tím, že podle se pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu konstatoval, že toto ustanovení Nejvyšší soud standardně vykládá tak, že na konkursní a vyrovnávací řízení zahájená podle , která pokračují po 1. 1. 2008, se po uvedeném datu použije coby "dosavadní právní předpis" nejen , ve znění účinném do 31. 12. 2007, ale i ve znění účinném do 31. 12. 2007 (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. či ). A totéž platí pro spory těmito řízeními vyvolané (spory vyvolané konkursem nebo vyrovnáním podle ).

Námitku stěžovatelů o věcné nepříslušnosti tak neshledal Vrchní soud v Praze důvodnou, neboť v projednávané věci se nejedná o spor podle mezi obchodní korporací (družstvem) a jejím členem, vyplývající na účasti na ní, ale o spor věřitele na zaplacení pohledávky, k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy podle Z uvedeného důvodu nelze na tento spor použít ani , a tedy v dané věci se nemůže jednat ani o spor podle .

Stěžovatelé nesouhlasí s postupem Vrchního soudu v Praze. Ve značné části ústavní stížnosti uvádějí své námitky též ve vztahu k vlastnímu řízení o zaplacení částky ve výši 114 408 Kč s příslušenstvím. Dále namítají, že Vrchní v Praze nevyhodnotil správně okolnosti rozhodné pro posouzení otázky věcné příslušnosti. Podle stěžovatelů jsou k projednání a rozhodnutí dané věci v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy (jako soudy konkursní), neboť se jedná o spor vyvolaný konkursem. Stěžovatelé také odkazují na řízení vedené ve věci pod sp. zn. -234, v níž rozhodl Vrchní soud v Olomouci v totožné věci zcela jinak, tj. že k projednání a rozhodnutí věci jsou věcně příslušné krajské soudy.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů ( y). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení svého práva na zákonný soud a zákonného soudce podle y a práva na spravedlivý proces podle y. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v těchto článcích zakotvených práv došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s nimi upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci však v dané věci nedošlo.

Obdobně jako v jiných ústavních stížnostech týkajících se žalob podaných stejným žalobcem směřuje podstata nyní posuzované ústavní stížnosti proti způsobu, kterým obecné soudy určují věcnou příslušnost soudů, a v tomto ohledu se poukazuje na nejednotnost jejich právního názoru (viz např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

). Také v nyní posuzované věci stěžovatelé odkazují na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jež není předmětem nyní projednávané věci a které věcnou příslušnost zakládá odlišně, na jiných důvodech. Sjednocení této otázky podústavního práva však přísluší samotným obecným soudům. Ústavní soud v nyní projednávaném případě neshledal důvody pro zásah do jejich jurisdikce. Vrchní soud v Praze vyložil, jakými úvahami byl veden při formulaci shora rekapitulovaných právních závěrů. Nadto je třeba konstatovat, že zatímco v současnosti stěžovatelé brojí proti toliko hypotetickému porušení a y, v budoucnu jim není odepřena možnosti brojit proti obsazení soudu v rámci přezkumu konečného rozhodnutí ve věci sp. zn. .

Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelé dovolávají, napadeným rozhodnutím porušeny nebyly.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. O žádosti stěžovatelů o přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť z procesního hlediska by byl takový postup zjevně neúčelný za situace, kdy mohl rozhodnout neprodleně po seznámení se s projednávaným případem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2019

JUDr. David Uhlíř, v. r.

předseda senátu