Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
+ 1 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (6)109670.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 2516/19
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti AKRO investiční společnost, a.s., se sídlem Slunná 547/25, Praha 6, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 5. 2018 č. j. 8 C 445/2014 -456, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2018 č. j. 30 Co 366/2018 -524 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019 č. j. 28 Cdo 1297/2019 -625, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že jejich postupem byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina "). K tomu mělo podle stěžovatelky dojít v důsledku nesprávného postupu civilních soudů, když při posuzování otázky spojené s promlčením a výkonem práva v rozporu s dobrými mravy jí uložily povinnost vrátit plnění poskytnuté podílovým fondům jako náhradu škody za nesprávný úřední postup. Právo na spravedlivý proces bylo porušeno neprovedením podstatného důkazu. V důsledku porušení principu rychlosti a hospodárnosti řízení narostly úroky z prodlení, které je stěžovatelka povinna uhradit. Napadená rozhodnutí soudů jsou podle stěžovatelky v extrémním rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (tzv. přepjatý formalismus), neboť vytvořily stav, kdy stát jako osoba spoluodpovědná za škodu v důsledku promlčení svého závazku nejenže neposkytne žádnou náhradu škody, ale navíc obdrží od podílových fondů úroky z prodlení ve výši 717 164 357 Kč. Stěžovatelka rovněž uvádí, že v případě napadeného usnesení dovolacího soudu byla jedna z klíčových právních otázek posuzována podle neplatného právního předpisu.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále též "soud prvního stupně") uložil stěžovatelce povinnost zaplatit České republice - Ministerstvu financí (dále jen "vedlejší účastnice") částku 2 080 447 226,12 Kč s příslušenstvím (výrok I.), v části, jíž se vedlejší účastnice domáhala úroku z prodlení ze shora uvedené částky za dobu od 30. 8. 2014 do 31. 8. 2014, žalobu zamítl (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.) i státu (výrok IV.) a o soudním poplatku (výrok V.). Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se vedlejší účastnice domáhala (po částečném zpětvzetí žaloby a částečném zastavení řízení) vydání plnění poskytnutého stěžovatelce jako náhrada škody podle pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2012 č. j. 35 Co 34/2012 -761, který byl následně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 č. j. 30 Cdo 493/2013 -863. Tím podle vedlejší účastnice odpadl právní důvod tohoto plnění a na straně stěžovatelky vzniklo bezdůvodné obohacení, které je povinna vydat.
Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích pod body I., III., IV. a V. (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. o. s. ř.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústav y) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález
sp. zn. Pl. ÚS 85/06
).
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, neshledal. Ústavní soud ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listin y, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Soudy podrobně rozvedly důvody, pro které byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici žalovanou částku s úrokem z prodlení. Dostatečně podrobně a s odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu objasnily, jaké důvody je vedly k závěru, že plnění přijaté podle pravomocného a později zrušeného rozsudku představuje - v případě, že podle hmotného práva neexistovala povinnost k plnění - bezdůvodné obohacení vznikající okamžikem zrušení pravomocného rozsudku, podle něhož bylo plněno. Ústavní soud uvedený závěr ve své judikatuře konstantně akceptuje (srov. např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 2153/16
,
nebo
).
Ústavní soud ověřil, že civilní soudy se též dostatečně podrobně a s odkazy na judikaturu dovolacího soudu zabývaly otázkou promlčení nároku stěžovatelky na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem vedlejší účastnice podle zákona č. 58/1969 Sb. , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen "zák. č. 58/1969 Sb. "). Objasnily, jaké důvody je vedly k závěru, že nárok stěžovatelky byl v době jeho uplatnění promlčen. Zejména odvolací soud ve svém rozhodnutí dostatečně srozumitelně a vyčerpávajícím způsobem vyložil, proč v takto právně kvalifikovaném případě přichází v úvahu pouze jediná, a to subjektivní promlčecí doba podle ustanovení § 22 odst. 1 zákona 58/1969 Sb. a od kdy se odvíjí počátek jejího běhu. Jejich argumentaci Ústavní soud považuje za ústavně konformní a souladnou s jeho dosavadní judikaturou vztahující se k počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty (srov. např. usnesení
sp. zn. II. ÚS 4213/16
).
Dovolací soud přesvědčivě (a v souladu se svou rozhodovací praxí) vyložil, proč jsou závěry, ke kterému okamžiku získala stěžovatelka znalosti o vzniku škody, zjištěními skutkovými, jež přezkumu v dovolacím řízení nepodléhají. Ústavní soud nesdílí výhrady stěžovatelky vůči usnesení Nejvyššího soudu, resp. v něm provedeném zhodnocení projednatelnosti dovolání podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu . Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí řádně objasnil, proč dovolání stěžovatelky odmítl, aniž by se přitom dopustil libovůle či jakéhokoliv jiného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listin y. Ústavní soud navíc nemůže nepřipomenout svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 3345/14
). Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 2929/09
a
). Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura, kterou by bylo nadbytečné opakovat, je zřetelná a jasná.
K námitce neprovedení stěžovatelkou navrhovaného důkazu (výslechu bývalého předsedy představenstva stěžovatelky) Ústavní soud odkazuje na svoji dřívější judikaturu k tzv. opomenutým důkazům, jimiž jsou jen takové důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásad volného hodnocení důkazů nezabýval (srov. např. nález
sp. zn. II. ÚS 182/02
). Soud tak sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, pak musí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl, resp. nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. Ústavní soud v tomto smyslu ověřil, že návrh na doplnění dokazování výslechy svědků byl soudem první stupně zamítnut z důvodu nadbytečnosti (bod 23 rozsudku) a k nadbytečnosti provedení tohoto důkazu se dostatečně vyjádřil rovněž odvolací soud (bod 41 rozhodnutí).
Ke stěžovatelkou tvrzenému rozporu námitky promlčení s dobrými mravy Ústavní soud uvádí, že posouzení určitého jednání jako odporujícího dobrým mravům náleží zásadně obecným soudům, kterým je zde s ohledem na relativní neurčitost pojmu "dobré mravy" navíc dána možnost vlastní interpretace (srov. např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 1688/13
). Nepřihlédnutí k námitce promlčení s ohledem na § 3 odst. 1 občanského zákoníku přitom vzhledem k požadavku právní jistoty připadá v úvahu jen výjimečně, a to vždy na základě konkrétních okolností jednotlivých případů. Nelze pak pominout, že Ústavní soud již v obdobných případech aproboval názor, podle něhož státem vznesená námitka promlčení (zde ve sporech o náhradu za nucené omezení vlastnického práva) není bez dalšího v rozporu s § 3 odst. 1 občanského zákoníku (viz např. usnesení
sp. zn. II. ÚS 3685/12
). Bylo proto na stěžovatelce, aby prokázala, že specifika jejího případu tento rozpor zakládají. Pakliže tak neučinila, nelze soudům vyčítat, že ani v jejím případě námitku promlčení za nemravnou nepovažovaly.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci rozhodovaly soudy, tedy orgány povolané k výkonu soudní moci, jimž přísluší poskytovat ochranu právům zákonem stanoveným způsobem (čl. 81 a 90 Ústav y), tuto moc užily v souladu s čl. 2 odst. 2 Listin y, aniž by přitom překročily zákonem stanovené meze a v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy. Jak je z napadených rozhodnutí patrné, věcí se pečlivě zabývaly a své závěry řádně odůvodnily.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. O návrhu na přednostní projednání Ústavní soud nerozhodoval, neboť o ní bylo rozhodnuto v co nejkratší době. K návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti Ústavní soud uvádí, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, kdy lze očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti jako návrh akcesorický sdílí právní osud odmítané ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu