Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2785/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti obchodní korporace Tip Top s. r. o. se sídlem v Praze 4, U Michelského lesa 149, zastoupené Mgr. Pavlem Hynkem, advokátem se sídlem v Berouně, Husovo nám. 82/10, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -113 ze dne 30. 5. 2019, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -100 ze dne 31. 5. 2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. -78 ze dne 23. 11. 2016, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a dále Ministerstva spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se jako žalobkyně v řízení před obecnými soudy domáhala proti vedlejšímu účastníkovi zaplacení částky 684 899,30 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím/nesprávným úředním postupem soudního exekutora podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ). Nadepsaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem zamítavý výrok potvrdil. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl zčásti pro nepřípustnost, neboť na stěžovatelkou předestřené otázce rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo, zčásti pro vady spočívající v nevymezení předpokladů přípustnosti u další nastolené otázky.

2. Podle obsahu ústavní stížnosti stěžovatelka žádá zrušení napadeného usnesení pro rozpor s právem na soudní ochranu ve smyslu a d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále pro rozpor s právem na ochranu vlastnictví podle y. Právní závěry obecných soudů jsou podle stěžovatelky v příkrém rozporu se základními občanskoprávními principy a vykazují prvky svévole, neboť obecné soudy nedostály své povinnosti hledat spravedlivé řešení věci.

3. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s , o Ústavním soudu (dále jen " "). Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu téhož zákona. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky zčásti pro nepřípustnost, zčásti pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. (460/2017 Sb.), ve kterém přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením d (dále jen " "). Výkladem zároveň Ústavní soud dovodil, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, jde o případ, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem.

4. Ústavní stížnost je přípustná proti usnesení Nejvyššího soudu, u něhož Ústavní soud zkoumá, zda Nejvyšší soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí. V části směřující proti rozhodnutím odvolacího a nalézacího soudu je ústavní stížnost přípustná pouze v části, v níž je řešena argumentace stěžovatelky, kterou Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost - konkrétně jde o otázku, "zda a jakým způsobem se může oprávněný v rámci exekučního řízení bránit proti úkonům exekutora v jiném exekučním řízení, kde oprávněný není účastníkem řízení, když ve výsledku úkony jiného exekutora učiněné v rámci jiné exekuce měly dosah na již běžící exekuci a fakticky znemožnily uspokojení oprávněného v tomto probíhajícím exekučním řízení". Námitky vznášené vůči postupu odvolacího a nalézacího soudu tak Ústavní soud bere v potaz pouze potud a soustředí se především na výtky směřované vůči postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu.

5. Ústavní soud přezkoumal obsah dovolání a usnesení Nejvyššího soudu, které má za logicky odůvodněné a přesvědčivé, odpovídající obsahu dovolání stěžovatelky. Nejvyšší soud uvedl, že nepřípustnost první formulované dovolací otázky je dána tím, že na ní rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Byl-li podstatou právního posouzení obecných soudů vznik odpovědnosti státu za škodu podle , nelze dovolacímu soudu nic vytknout. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nadále polemizuje s právními závěry obecných soudů totožnou argumentací, jíž se snaží zpochybnit postup soudního exekutora a dovodit svůj nárok na náhradu škody podle Její argumentace však již byla obecnými soudy přesvědčivě vyvrácena (viz např. s. 5 rozsudku nalézacího soudu, jehož obsah je stěžovatelce znám a není nutno jej zde reprodukovat); Ústavní soud není další přezkumnou instancí. Stěžovatelkou nastolená otázka by měla vliv na rozhodnutí odvolacího soudu za předpokladu, že by postup soudního exekutora, resp. jeho rozhodnutí v samotném exekučním řízení (přezkoumávaný opakovaně i soudy, a to i z hlediska argumentace stěžovatelky, byť nebyla vznesena přímo jí, nýbrž jiným věřitelem, který byl účastníkem daného řízení) byly shledány nezákonnými, což se však v projednávané věci nestalo.

6. Obecné soudy posuzovaly splnění podmínek a dospěly k závěru, že stěžovatelkou rozporovaná rozhodnutí soudního exekutora nebyla zrušena pro nezákonnost, tudíž není podmínka vzniku odpovědnosti státu za škodu splněna. Dále se zabývaly možností posoudit tvrzený nárok stěžovatelky optikou nesprávného úředního postupu ve smyslu uvedeného zákona, ta je však v případě posuzování postupu, jehož vyústěním je vydání rozhodnutí, vyloučena. Uvedený závěr je logický, srozumitelný a souladný s ustálenou judikaturou; stěžovatelkou předestřená otázka není způsobilá jej ovlivnit, a je tedy správný i závěr dovolacího soudu, že na ní rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo.

7. Ani ve vztahu k části dovolání, v níž stěžovatelka podle Nejvyššího soudu nevymezila předpoklady jeho přípustnosti, Ústavní soud neshledal žádné nedostatky. Nejvyšší soud neupírá dovolateli právo na přístup k soudu, trvá-li na splnění formálních požadavků zákona ( ve spojení s ), jak Nejvyšší soud správně v napadeném usnesení uvádí. Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (blíže viz citované stanovisko sp. zn. ). Jiný názor stěžovatelky na právní závěry odvolacího soudu nepředstavuje ani přípustnost dovolání, ani způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu Zbývá dodat, že totéž platí i pro řízení o ústavní stížnosti; právo na soudní ochranu podle y neznamená právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího. Ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.

8. Jak již bylo naznačeno výše, v citovaném stanovisku sp. zn. byl přijat navazující závěr, podle kterého nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle . S odkazem na tento závěr Ústavní soud ve zbývající části rozsudků odvolacího a nalézacího soudu (ve vztahu k vadně vymezené dovolací otázce stěžovatelky, "zda úkony činěné exekutorem v rámci exekuce samy o sobě vedou, či nevedou k vydání rozhodnutí formou dražební vyhlášky, a zda dražební vyhlášku exekutora lze podřadit pod takovou rozhodovací činnost exekutora, kdy se do obsahu dražební vyhlášky bezprostředně odrazí úkony exekutora, jež činí v rámci své exekuční činnosti") odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou, neboť stěžovatelka nesplnila podmínku řádného vyčerpání dostupných opravných prostředků ve smyslu .

9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle , zčásti jako návrh nepřípustný podle téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. listopadu 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu