Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3568/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. J., zastoupeného JUDr. Markétou Tukinskou, Ph.D., advokátkou se sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. ze dne 31. 10. 2017, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. ze dne 6. 2. 2018 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 1. 8. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na rovnost před zákonem, zakotvené v y, právo na veřejnost jednání a právo na přítomnost u jednání dle y, jakož i princip presumpce neviny ve smyslu y a Úmluvy.

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. ze dne 31. 10. 2017 (dále též "obvodní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem krádeže dle , , ve znění pozdějších předpisů, jehož se měl dopustit tím, že dne 26. 3. 2016 v době od 10.30 do 16.50 hod. v Praze 6 - Ruzyni, v příletové hale T2 letiště Václava Havla Praha, v prostorách směnárny Interchange společnosti Global Travel s. r. o., jako zaměstnanec směnárny, využil nepřítomnosti a nepozornosti dalších osob a v nestřeženém okamžiku odcizil z odložené peněženky poškozeného bílou obálku s finanční hotovostí ve výši 1 150 EUR, čímž způsobil poškozenému škodu ve výši 31 124,75 Kč. Za popsaný trestný čin byl stěžovateli uložen peněžitý trest v počtu 50 denních sazeb po 1 000 Kč, celkem 50 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stěžovateli stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Současně byla stěžovateli uložena povinnost uhradit poškozenému škodu ve výši 31 124,75 Kč.

Stěžovatel podal proti předmětnému rozsudku obvodního soudu odvolání, o němž Městský soud v Praze (dále též "městský soud") rozhodl rozsudkem sp. zn. ze dne 6. 2. 2018 tak, že zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině přečinem krádeže dle uložil stěžovateli za tento přečin a dále za přečiny vydírání dle a výtržnictví dle , pro něž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Teplicích sp. zn. ze dne 11. 1. 2017, souhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let, a peněžitý trest ve výměře 25 000 Kč, sestávající z 25 denních sazeb po 1 000 Kč; pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, stanovil odvolací soud náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.

Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel dále dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením sp. zn. ze dne 1. 8. 2018 odmítl dle § 265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s odůvodněním, že bylo podáno z jiného než zákonem stanoveného důvodu.

Stěžovatel se s takovým výsledkem řízení neztotožnil, pročež se obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy v řízení nepostupovaly nestranně, neboť u něj, vzhledem k jeho trestní minulosti, presumovaly úmysl jednat nepoctivě, zatímco u všech ostatních účastníků skutkového děje předpokládaly dobrou víru. Stěžovatel měl za to, že takový způsob hodnocení důkazů není přípustný a poukázal v této souvislosti na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

. Stěžovatel dále uvedl, že v řízení před obecnými soudy argumentoval tím, že ze samotného videozáznamu, který obecné soudy označovaly za stěžejní důkaz, nebylo patrné, že by peníze z peněženky vzal. Na podporu svých tvrzení v odvolacím řízení proto navrhoval, aby byly relevantní pasáže záznamu přehrány v rámci veřejného zasedání. Odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl, nicméně následně v napadeném rozsudku zmínil, že "zájmové pasáže videozáznamu opakovaně přezkoumal", a své hodnocení těchto pasáží v odůvodnění rozsudku podrobně rozvedl. Stěžovatel zdůraznil, že provádění důkazů mimo veřejné zasedání a bez přítomnosti obžalovaného a jeho obhájce představuje zásadní porušení principů trestního řízení a že byl tímto způsobem zbaven možnosti se k videozáznamu vyjádřit a chování, které soud označil za podezřelé, vysvětlit. V závěrečné části ústavní stížnosti pak stěžovatel rozvedl své výhrady vůči hodnocení důkazů ze strany obecných soudů, kdy dle jeho názoru neexistoval přímý důkaz o jeho vině a neexistoval ani ucelený řetězec důkazů nepřímých, v důsledku čehož mělo být postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo. Dle stěžovatele se jak v otázce manipulace s peněženkou, tak i v otázce jejího obsahu, nacházela skutková zjištění obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy, které neumožňovaly učinit jednoznačný závěr o průběhu skutkového děje.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana práv - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena do kompetence obecných soudů, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelova základní práva a svobody. Ke kasaci soudního rozhodnutí přistupuje Ústavní soud obvykle za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. nález

sp. zn.

ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].

Pochybení podobného charakteru, jež by si vyžádalo jeho zásah, ovšem Ústavní soud v projednávané věci nenalezl. Obecné soudy provedly dostatek důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu. V odůvodnění svých rozhodnutí poté řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak nahlížely na obhajobu stěžovatele a jak právně posoudily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení v otázce viny a trestu. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou logická a konzistentní, přičemž obecné soudy se v jejich rámci řádně a přesvědčivě vypořádaly se všemi námitkami vznášenými stěžovatelem.

Nutno podotknout, že řadu z nich stěžovatel opakovaně uplatnil i v ústavní stížnosti, ačkoliv na ně již v podstatě vyčerpávajícím způsobem reagoval dovolací soud, který, přestože dovolání odmítl pro nepřípustnost, věnoval v odůvodnění svého rozhodnutí pozornost jak otázce namítaného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, tak i tvrzeným procesním nedostatkům, a to včetně neprovedení důkazu videozáznamem ve veřejném zasedání. K námitkám stěžovatele obsaženým v ústavní stížnosti lze pro úplnost poznamenat pouze tolik, že Ústavní soud nesdílí jeho názor, že by obecné soudy svá rozhodnutí založily na jeho trestní minulosti; z napadených rozhodnutí nic takového nevyplývá. Naopak, zejména odvolací soud podrobně rozvedl všechny v úvahu přicházející alternativy skutkového děje, přičemž v žádné z nich nehrála podstatnou roli skutečnost, že stěžovatel byl v minulosti soudně trestán. Stejně tak nebylo možno stěžovateli přisvědčit, že byl zkrácen na svých právech neprovedením videozáznamu jako důkazu ve veřejném zasedání. Z rozhodnutí odvolacího soudu je jednoznačně patrné, že převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, přičemž jeho argumentaci v návaznosti na odvolací námitky dále rozvedl. Nejednalo se tedy o případ, kdy by se odvolací soud mínil odchýlit od hodnocení důkazu provedeného soudem nalézacím a kdy by byl povinen důkaz zopakovat. Ostatně není ani zřejmé, jak by přehrání videozáznamu v rámci veřejného zasedání mohlo ovlivnit výsledek trestního řízení. Důkaz videozáznamem byl proveden v rámci hlavního líčení, stěžovatel měl možnost se k němu vyjadřovat po celou dobu trestního řízení a také tak činil; odvolacímu soudu byly jeho argumenty známy. Pokud by stěžovatel ještě jednou zopakoval své námitky při přehrávání záznamu v rámci veřejného zasedání, mohlo by to jen stěží cokoliv změnit. Za těchto okolností nemá Ústavní soud za to, že by popsaným postupem docházelo k protiprávnímu krácení práv obhajoby.

Vzhledem k výše uvedenému zbývá uzavřít, že se stěžovateli namítané porušení jeho ústavně zaručených práv prokázat nezdařilo, Ústavní soud proto postupoval dle ustanovení a předmětnou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu