Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2032/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Rajchlové, zastoupené JUDr. Jiřím Císařem, advokátem, sídlem Revoluční 551/6, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2019 č. j. -185, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. října 2018 č. j. -155 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. dubna 2018 č. j. -121, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Marka Švece a Aleny Švecové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 6. 2019 stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka také navrhla, aby Ústavní soud o věci rozhodl přednostně podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

2. Stěžovatelka byla žalována vedlejšími účastníky, kteří se domáhali zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím jako slevy z kupní ceny bytu. V řízení bylo nesporné, že dne 30. 7. 2015 byla mezi stěžovatelkou jako prodávající a vedlejšími účastníky jako kupujícími uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byla koupě bytové jednotky. Kupní cena ve výši 1 100 000 Kč byla uhrazena a vedlejší účastníci převzali od stěžovatelky byt dne 18. 9. 2015. Vedlejší účastníci však měli za to, že byt nebyl bez vad, neboť se v něm nacházejí plísně rozličných druhů, které však při převzetí bytu nemohli odhalit. Stěžovatelka z toho důvodu plnila vadně, když vedlejší účastníky na vady neupozornila. Stěžovatelka tvrdila, že byt byl v době jeho předání bez vad, tudíž neměla vedlejší účastníky na co upozornit. Nejedná se o skrytou vadu, když plísně jsou způsobeny nesprávným užíváním bytu.

3. Okresní soud napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejším účastníkům částku 300 000 Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Soud dospěl k závěru, že stěžovatelka vedlejší účastníky neupozornila v době sjednávání kupní smlouvy na vady bytu, které vedlejší účastníci zjistili po jeho převzetí, avšak tyto byly přítomny již při převzetí. Stěžovatelka za tyto vady nese podle ve spojení s odpovědnost, která má charakter odpovědnosti objektivní. Stěžovatelka odpovídá za vady, o kterých nevěděla nebo ani nemohla vědět, bez ohledu na skutečnost, zda jde o vady zjevné či skryté. Výše slevy z kupní ceny odpovídá povaze a rozsahu vytknutých vad, byla stanovena znaleckým posudkem ve spojení s posouzením realitního makléře jako rozdíl hodnoty bytu bez vad a hodnotou bytu s vadami. Okresní soud v závěru uvedl, že skutečnost, že stěžovatelka o vadách věděla, není v posuzované věci rozhodná. Právo z vadného plnění by vedlejší účastníci měli i v případě, že by se jednalo o vadu skrytou, o níž stěžovatelka nevěděla, a proto by na ni vedlejší účastníky neupozornila.

4. K odvolání stěžovatelky krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. Uvedl, že esenciální podmínkou pro vyřešení sporu byla odpověď na otázku, zda zjištěné vady, které se v bytě objevily, existovaly v době jeho převzetí. Ze znaleckého posudku přitom vyplynulo, že tyto vady se musely projevit již několik let před převzetím bytu a s každým dalším obdobím se prohlubují. Okresní soud nepochybil, když zamítl důkazní návrhy, z nichž mělo být prokázáno, že před převzetím bytu nebyly vady zjevné. Takové důkazy jsou pro posouzení tohoto sporu zcela nerozhodné. V této věci provedený znalecký posudek splňuje veškeré náležitosti a jeho závěry krajský soud hodnotí jako přesvědčivé, logické a souladné s ostatními provedenými důkazy. Vzhledem k tomu že stěžovatelka správnost závěrů znaleckého posudku ani nezpochybňovala, bylo by vypracování dalšího znaleckého posudku zbytečným prodlužováním sporu. Není pravdou, že se okresní soud nezabýval výší slevy z kupní ceny, když ten vycházel ze znaleckého posudku a odbornost daného znalce jej opravňuje k znaleckým závěrům o výši kupní ceny bytu se zjištěnými vadami a bez nich. Okresní soud se měl zabývat přiměřeností výše slevy z kupní ceny podrobněji, toto neučinil pravděpodobně z důvodu absence námitek stěžovatelky proti výši slevy. Krajský soud tudíž doplnil tyto úvahy o odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2006 sp. zn. a zabýval se tím, že cena bytu je vadami snížena s ohledem na nutnost oprav, estetický aspekt a na dopady zjištěných vad na zdraví uživatelů bytu. Okresní soud shledal slevu z kupní ceny ve výši 27 % přiměřenou a krajský soud se s tímto závěrem zcela ztotožňuje.

5. Nejvyšší soud následně odmítl dovolání stěžovatelky, neboť nesplňovalo podmínku stanovenou , konkrétně uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatelka v dovolání vymezila přípustnost uvedením textu "rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a dále proto, že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzená jinak", přičemž nijak nespecifikovala, jaké konkrétní právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, má na mysli. Není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední. V čem stěžovatelka spatřuje přípustnost dovolání nelze dovodit ani z obsahu podání, jehož podstatu tvoří výhrady vůči skutkovým zjištěním, z nichž soudy vycházely. Absence řádného vylíčení předpokladů přípustnosti zatěžuje dovolání kvalifikovanou vadou, kterou nelze odstranit, pročež Nejvyšší soud dovolání odmítl podle .

II.

Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces, a to v několika ohledech. Jedním z pochybení je, že okresní soud provedl výhradně důkazy navržené vedlejšími účastníky, přestože stěžovatelka provedení celé řady důkazů navrhovala. Okresní soud všechny stěžovatelčiny důkazní návrhy zamítl a v rozsudku pouze uvedl, že jsou nadbytečné a skutkový stav byl dostatečně prokázán z ostatních důkazů. Stěžovatelka si je vědoma judikatury Nejvyššího soudu, dle které nejsou soudy povinny provádět všechny účastníky navržené důkazy, avšak v tomto případě okresní soud postupoval opačným a nepřípustným způsobem, když důkazy jedné z procesních stran zamítl zcela. V této věci se tak uplatní judikatura Ústavního soudu týkající se opomenutých důkazů, neboť v jejím světle nemůže obstát způsob, jakým okresní soud důkazní návrhy stěžovatelky zamítl.

7. Stěžovatelka nebyla v řízení poučena podle a 3 . Jestliže měl okresní soud za to, že tvrzení a navržené důkazy stěžovatelky nepostačují k jejímu úspěchu ve věci, bylo na místě ji poučit a teprve v reakci na absenci dalších rozhodných tvrzení a důkazů k jejich prokázání ve věci rozhodnout. Okresní soud dále učinil zásadní skutkový závěr, že vedlejší účastníci včas vytkli stěžovatelce vady věci, přestože k včasnosti vytknutí vad nebylo vůbec vedeno dokazování. Další pochybení stěžovatelka spatřuje v tom, že okresní soud zcela nedostatečně odůvodnil výši slevy z kupní ceny. Odůvodnění obsažené v bodě 31 napadeného rozsudku okresního soudu nelze považovat za dostatečné. Nebyla-li výše slevy řádně odůvodněna v rozsudku okresního soudu, byla stěžovatelka připravena o možnost řádně proti ní argumentovat v podaném odvolání. K porušení práva na spravedlivý proces mělo dojít také tím, že v řízení nebyla řešena otázka a možná aplikace , dle kterého kupující nemá práva z vadného plnění, jde-li o vady, kterou musel s vynaložením obvyklé pozornosti poznat již při uzavření smlouvy. Okresní soud v rozsudku dané ustanovení pouze ocitoval, aniž by vysvětlil, jak a zda vůbec bylo na danou věc aplikováno.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Před samotným věcným posouzením ústavní stížnosti, je Ústavní soud povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou dány podmínky posouzení ústavní stížnosti stanovené y (dále jen " ") a .

9. Jednou z podmínek věcného posouzení ústavní stížnosti stanovených je vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práv poskytuje ( ), před podáním samotné ústavní stížnosti. V případě, že k takovému vyčerpání procesních prostředků nedojde, je ústavní stížnost nepřípustná. Tato ustanovení jsou pak zákonným promítnutím principu subsidiarity ústavní stížnosti, kdy Ústavní soud má vystupovat jako poslední garant základních práv a svobod, který zásadně nevstupuje do řízení v době, kdy se lze efektivní ochrany domoci před obecnými soudy [srov. např. stanovisko pléna sp. zn. ze dne 15. 11. 2016 (394/2016 Sb.); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

10. Ústavní stížnost je přípustná pouze tehdy, byly-li před jejím podáním marně vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, přičemž vyčerpáním všech procesních prostředků se nerozumí jejich prosté podání (formální aspekt), nýbrž uplatnění v takové podobě, aby se jimi příslušný soud mohl věcně zabývat (materiální aspekt). Jak uvedl Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), u dovolání v občanskoprávním řízení se v prvé řadě předpokládá, že bude obsahovat řádnou argumentaci o své přípustnosti, jak předepisuje : "Jestliže stěžovatelovo dovolání neobsahovalo předepsané vymezení přípustnosti dovolání, a tudíž nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat, nevyčerpal stěžovatel efektivně procesní prostředek k ochraně svého práva ve smyslu . V těchto případech je pak nutno považovat ústavní stížnost v části mířící proti rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně za nepřípustnou podle ."

11. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud odmítl podané dovolání pro vadu představovanou absencí vymezení předpokladů přípustnosti dovolání podle . Na tuto věc tudíž plně dopadají závěry výše popsaného stanoviska pléna Ústavního soudu a je třeba učinit závěr, že nedošlo k vyčerpání všech procesních prostředků dle . Ústavní stížnost je tak v rozsahu, ve kterém brojí proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu, nepřípustná.

12. Oproti tomu ústavní stížnost proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu splňuje zákonem stanovené náležitosti. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Vlastní posouzení

13. V řízení o ústavních stížnostech [ písm. d) y, a násl. ] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se uplatní i vůči postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

14. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle , jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.

15. Napadené usnesení Nejvyššího soudu nadto může Ústavní soud přezkoumat toliko z hlediska odepření spravedlnosti. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2010

sp. zn.

nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2015

sp. zn.

). Nebylo možné seznat, že by se při rozhodování o stěžovatelčině dovolání Nejvyšší soud dopustil takových pochybení. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého usnesení zabýval tím, zda stěžovatelka splnila povinnost předepsanou a vymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Z odůvodnění napadeného usnesení přitom plyne, že stěžovatelka stran přípustnosti dovolání pouze uvedla parafrázi ustanovení . Nejvyšší soud v napadeném usnesení podrobně a s odkazem na příslušnou judikaturu uvedl, proč takové vymezení přípustnosti dovolání nemůže být považováno za řádné a že dovolání je tak zatíženo kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit. Ze strany Nejvyššího soudu tudíž nedošlo ke svévolnému vyloučení věcného přezkumu dovolání a v tomto rozsahu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

16. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to zčásti podle pro její nepřípustnost a zčásti podle pro její zjevnou neopodstatněnost.

17. Ústavní soud s ohledem na výsledek řízení neshledal důvod pro přednostní projednání věci, tudíž o návrhu stěžovatelky podle samostatně nerozhodoval.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. listopadu 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu