Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3513/19

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. Jaroslava Jandy, LL.M., Ph.D., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem Jižní 1820, Česká Lípa, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 4. 2018, č. j. -153, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2019, č. j. -278, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019, č. j. -405, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí městského soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle a násl. d (dále jen " ") a právo na ochranu vlastnictví podle y, jakož i stěžovatelova důvěra v právní stát podle y.

2. Z odůvodnění ústavní stížnosti je nicméně patrné, že stěžovatel svojí argumentací napadá i v záhlaví citovaná rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 a Nejvyššího soudu, od jehož doručení ostatně počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008

sp. zn.

- všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu všechna v záhlaví citovaná rozhodnutí, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jeho podání.

3. Z ústavní stížnosti, jakož i z uvedených rozhodnutí, vyplývá, že stěžovatel se jako žalobce po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení částky 140.318.198 Kč jako náhrady škody podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem soudu a insolvenčního správce, a to v řízení vedeném proti stěžovateli jako dlužníku před Krajským soudem v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci pod sp. zn. . Obvodní soud však shora citovaným rozsudkem žalobu o zaplacení uvedené částky zamítl. Městský soud v Praze pak v záhlaví označeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, protože stěžovatel v dovolání nevymezil důvody jeho přípustnosti.

4. Jak již vysvětlil mimo jiné obvodní soud (zejména odst. 11 rozhodnutí), nesprávným úředním postupem může být pro účely náhrady škody (újmy) - zjednodušeně řečeno - jen takové pochybení, které se bezprostředně neodrazí v obsahu rozhodnutí orgánu veřejné moci (jedná se tedy o takové úkony, které samy o sobě k rozhodnutí nevedou). Naopak pochybení, která se v obsahu rozhodnutí odrazí, mohou být z hlediska náhrady škody (újmy) zvažována v souvislosti s odpovědností za škodu (újmu) způsobenou nezákonným rozhodnutím.

5. Na základě tohoto východiska pak obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích dovodily, že v insolvenčním řízení stěžovatele skutečně došlo k nesprávnému úřednímu postupu, když insolvenční soud neodročil přezkumné jednání, přestože zjistil, že se na jednání nedostavil insolvenční správce, ale jen jeho advokátní koncipientka. Tímto nesprávným postupem však stěžovateli škoda nevznikla, neboť stěžovatelovy pohledávky (jako jeho aktiva) mohou být do majetkové podstaty zahrnuta kdykoliv (nejsou vázána na konkrétní přezkumné jednání) - opak stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti s věcnou argumentací netvrdí. Pokud uvádí, že tím insolvenční správce narušil hospodárnost a rychlost insolvenčního řízení, pak nevysvětluje, jakému ekvivalentu ve smyslu výše škody (újmy) by tato nesprávnost měla odpovídat. V tomto ohledu je tak argumentace stěžovatele nedostatečná a ani Ústavní soud v závěrech obecných soudů neshledává žádné ústavněprávní vybočení.

6. Jiný nesprávný úřední postup ve věci stěžovatele nalézt nelze. Namítá-li totiž stěžovatel, že soudy nepřihlédly k jím navrhovaným důkazům (jedná se tedy o důkazy údajně opomenuté), že v jeho věci nebyly naplněny podmínky úpadku (neboť neexistovaly na stěžovateli vymáhané pohledávky), že do majetkové podstaty byl zahrnut majetek patřící výhradně manželce stěžovatele, že některý majetek v majetkové podstatě byl nesprávně oceněn, jedná se o námitky, které měl stěžovatel uplatnit (a které také patrně uplatnil) v opravných prostředcích proti jednotlivým rozhodnutím v rámci dohlédací činností insolvenčního soudu. Že by ve věci stěžovatele existovala rozhodnutí, která by byla například pro vady uváděné stěžovatelem v ústavní stížnosti zrušena (a která by tak představovala odpovědnostní titul podle ) nekonkretizuje ani sám stěžovatel. Není tak splněna základní podmínka pro dovození odpovědnosti podle

7. Namítá-li konečně stěžovatel neústavnost rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání, nespecifikuje, v čem tedy Nejvyšší soud pochybil, tzn. jakou otázku stěžovatel Nejvyššímu soudu mající založit přípustnost jeho dovolání vlastně položil. Pokud naopak Nejvyšší soud ve svém usnesení uvádí, že stěžovatelovo dovolání představuje jen pouhou polemiku s insolvenčními soudy, pak takové konstatování je přiléhavé i s ohledem na argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti. Ostatně s obdobnou argumentací se stěžovatel na Ústavní soud - neúspěšně - obrátil v nedávné době i v minulosti (srov. k tomu usnesení ze dne 5. 11. 2019,

sp. zn.

).

8. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení .

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. listopadu 2019

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu