Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2390/19

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti H. K. T. a N. T. P., zastoupených JUDr. Zuzanou Hanušovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Opatovická 1659/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019 sp. zn. a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2018 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti se stěžovatelé s odvoláním na a d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhají, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto jejich odvolání a odvolání dalších spoluobžalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2016 č. j. -20643 a kterým bylo uloženo ochranné opatření zabrání věci, konkrétně zabrání peněžních prostředků zajištěných na účtech a při domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor. Dále navrhují zrušení označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jejich dovolání.

Protože stěžovatelé v ústavní stížnosti ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu výslovně uvedli, že "napadají svou ústavní stížností usnesení v rozsahu odmítnutí dovolání do výroku o zabrání peněžních prostředků zajištěných při domovní prohlídce konané dne 18. 1. 2005 na adrese X", a protože i v odůvodnění ústavní stížnosti brojí výhradně proti rozhodnutí o zabrání uvedených peněžních prostředků, posoudil Ústavní soud tuto stížnost tak, že směřuje pouze proti výroku o zabrání věci.

Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem podaným někým zjevně neoprávněným.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Podle je oprávněna podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

O zabrání peněžních prostředků, proti němuž stěžovatelé brojí, rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným usnesením na základě . Podle tohoto ustanovení lze vyslovit zabrání věci, které bylo užito ke spáchání trestného činu nebo která byla ke spáchání trestného činu určena, jestliže tato věc ohrožuje bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě společnosti, anebo hrozí nebezpečí, že bude sloužit ke spáchání zločinu. V tomto případě jde vždy o věc, která náleží jiné osobě, než pachateli trestného činu, neboť pokud by vlastníkem takové věci byl pachatel [jenž byl stíhán a odsouzen a u něhož nebylo upuštěno od potrestání - srov. a b) ], soud by danou věc postihoval trestem propadnutí věci podle .

V nyní posuzovaném případě Vrchní soud v Praze přikročil k zabrání peněžních prostředků zajištěných na účtech a zajištěných při domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor, neboť dospěl k závěru, že se nejedná o finanční prostředky patřící obžalovaným (mezi něž patřili i stěžovatelé), což výslovně uvedl a odůvodnil na č. l. 21 napadeného usnesení. V návaznosti na tuto skutečnost pak i Nejvyšší soud v napadeném usnesení (č. l. 25) konstatoval, že výrokem o zabrání věci nemohla být dotčena vlastnická práva stěžovatelů.

Ke stejnému závěru dospěl i Ústavní soud. Stěžovatelé totiž v odůvodnění své ústavní stížnosti nijak nezpochybňují uvedený závěr trestních soudů, že předmětné peněžní prostředky nejsou v jejich vlastnictví, ani ve vlastnictví ostatních obžalovaných, takže Ústavní soud nemá důvod tento závěr jakkoli zpochybňovat.

Za daného stavu tak Ústavní soud musí konstatovat, že výrokem o zabrání věci nemohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů (srov. usnesení

sp. zn.

).

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. října 2019

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

soudce zpravodaj